Katka Robeová alias Hráblík =) na Blog.cz

Přestala jsem o tom přemýšlet a jela jsem domů. Do školy už jsem to nestíhala a z dvou dnešních pádů mě všechno bolelo. Dojela jsem od naší ulice, když jsem opět viděla jeho auto! Zabočila jsem okamžitě do naší zahrady a skryla se za zdí. Viděla jsem jeho oči, zase byli černé a hrozně mu jiskřily. S někým volal. Měl u ucha telefon a šíleně gestikuoval. Měl otevřené okno auta a zastavil se u nás před domem, tak jsem uslyšela kousek z hovoru.

"...ne, taky to nechápu! Jo vím co to znamená, budou mít navrch pokud najde svůj přívěsek, ale co mám dělat. Teď už se mnou nikam nepůjde! Musel jsem na ni použít moc! Utekla stejně! A co ať si to Tamara zkusí sama! Končím, za půl hodinu budu u portálu, čau!"...

Říkal ještě něco, ale to už se zase rozjel a já se konečně postavila. Odvezla jsem kolo do garáže a šla do domu.

"Co to děláš Katko?! Tobě se něco stalo?" Spustila na mě máma. "Ty jsi spadla z kola?"

"Srazilo mě auto." Řeknu jen a jdu po schodech nahoru do mého pokoje. Představuju si jak padnu na postel a budu spát a budu dlouho spát, jenže spánek mi asi není dopřán! V pokoji mi zůstala jen skříň a stará židle.

"No víš Katy mi jsme nábytek už přestěhovali. Do večera jsme to tu chtěli uklidit a jít už do našeho nového domu. Tvoje věci jme odvzli jako první. A kde jsi tak dlouho byla? Vždyť už je devět! Jak dlouho jsi jezdila po městě? Nebolí tě něco? Nepojedem na pohotovost?" Začne máma, ale mě už nebaví poslouchat, chce se mě spát! Jsem unavená. Energie, co jsem měla v autě už je pryč a já chci ležet!

"Nic mi není mám to jenom odřený a asi naražený. Jsem v pohodě."

"No tak víš co, na vem si klíče a jeď spát do novýho pokojíka, jo? Myslím že tam bude táta, tak jeď, uvidíme se večer, až to tady dodělám."

Bez řečí jsem si vzala klíče, sešla dolů pro kolo a jela domů. Když v tom jsem zase uviděla to auto. Jel směrem do centra, rozhodla jsem se ho sledovat a jela jsem asi dvě stě metrů za ním. Zaparkoval na veřejném městském parkovišti, zamčel auto a šel směrem k hospodě. Kolo jsem odhodila od stojanu a vešla do hospody. To ale nebyl dobrej nápad, protože já jsem měla být ve škole a v hospodě byla jen uzavřená společnost. Než se barman rozkřičel, co tu dělám a než jsem zabouchla dveře, tak jsem viděla toho kluka, potom nějakou holku a dalšího kluka. Tři páry černých očí se ke mě otočili a já zabouchla dveře a rozběhla se ke kolu. U kola už ale byla ta holka! To není možný, že by měla dvojče? Blbost!

"Kam tě mám odvézt? Nechceš do nemocnice?" Ptá se starostlivě.

"Ne, odvez mě prosím do školy." Chtěla jsem dodat, že adresu jistě zná, protože z ní nedávno vylezl, ale nechtěla jsem ho naštvat.

"Dobře." Odpoví mi, ale když měl odpočit k parkovišti školy jel dál! Lekla jsem se, ale pak mě napadlo, že se chce otočit, tak jak to dělá mamka. Ale neudělal to! Jel dál.

"Co to děláš? Už mám vystoupit!" Řeknu a drobet se mi klepe hlas. Ani se po mně neotočí a zvýši rychlost auta. Pane bože, co to je za šílence, pomyslím si a v tu chvíli mě napadne spásná myšlenka. Vyskočím za jízdy. Ano, sice příjdu o moje kolo, ale aspoň zachráním sebe. Pomalými pohyby přibližuji ruku na kliku dvěří, když v tom se na mě podívá ten kluk a oči má celé černé. Auto se zamče samo od sebe a já jsem uvězněná v autě.

"Co to ksakru bylo?! Seš normální? Okamžitě zastav!" Zařvu na něj, ale on prostě neodpovídal. Jeli jsme z města, strašně vysokou rychlostí. Moje myšlenky byly jasné. Dneska zemřu, buď se zabiju společně s ním a nebo mě zabije on. Strašně jsem zmatkovala. Najednou jsem cítila strašlivý příval energie, myslela jsem si, že dokážu všechno na světě. Teď jen přemýšlet, co mám udělat? Nejlepší by bylo. Kdyby došel benzín. Podívala jsem se na rafičku, která ukazovala plnou nádrž a tak hrozně jsem si přála, aby nádrž byla prázdná! A hle! Rafička nádrže trochu zakolísala. Ale nepohla se ani o píď, v hlavě mi kolovali myšlenky, ale najednou jsem věděla, co mám dělat. Myslela jsme na to, aby nádrž praskla, nebo aby se nafta vypařila. Myslela jsem na páru a na vodu, viděla jsem jak všude prší, nemohli jsme se hnout ani o píď a on musel zastavit. Když jsem otevřela oči, viděla jsem, že začalo pršet.

"Cos to udělala?! Sakra! Okamžitě to odvolej! Jak to, že máš síly? Ještě je nikdo neměl neprobudit!" Začal na mě křičet a panikařil. Nevěděla jsme o čem to mluvil a myslela na déšt, který nám kape na kapotu auta. Kde mizí a představila jsem si že mizím jako déšť. Představila jsem si náš rybník a jak v něm plavu.

"Okamžitě toho nechej!" Řekl a oči mi černě žhnuly. Kolem mě začal být oheň. Pálil a já nevěděla jak dál. Citila jsem na rukách pouta, která pálila jako oheň. Představila jsem si jak jedu na kole u rybníku se školní taškou na zádech.

Uviděla jsem záblesk modrého azurového světla. Cítila jsem vůni vody a byla jsem pryč. Dostala jsem se z toho auta a najednou zase padala z kola. Dneska už podruhé! Roztrhla jsem si už tak rozbité džíny, ale jinak jsem byla v pořádku. Nevím co to bylo. Jak jsem se ztoho auta dostala? Že bych se zamysela? Blbost! Odřený loket a šrám na tváři dokazovali, že se to doopravdy stalo. Navíc ještě teď mě pálí zápěstí, na kterých jako bych měla ohnivá pouta. Ale měla jsem tašku i kolo! Jak bych se mohla sama dostat na druhou stranu města?!

"Katy! Vstávej dneska jdeš naposledy!" Volá na mě máma ze spodu. Co dneska už je pátek? Asi ano. Týden uběhl jako voda. Vylezla jsem z postele, ale musela jsem se přemáhat. Raději jsem vešla hned do koupelny a chrstla jsem na sebe proud ledové vody, z které jsem se až probrala. Vyčistila jsem si zuby a šla jsem se převlíct z pyžama. Vzala jsem si červené tričko a dlouhé modré džínsy. Miluju pohodlné oblečení. Vzala jsem si tašku a sešla do přízemí.

Máma už podupávala nohou pod schody a řekla mi, že dneska mi to teda trvá nad míru. A že autem mě nepoveze, takže si vezmu kolo. Souhlasím a jdu si vzít snídani. Mamka by mě bez ní nepustila. Tvrdí, že by mi to jinak nemyslelo, ale já myslím, že snídaně nepomůže! Napiji se ještě kafe a už si nasazuji lehký kabát. Přece jenom je sice květen, ale zima po ránu je. Vezmu si klíče a bouchnu domovními dveřmi.

Sejdu do garáže, kde jsou tři jezdecká kola, jedna nabouraná motorka a ojeté autíčko značky Opel. Vezmu svoje oranžové horské kolo a výjdu z gáráže. Zamču a nasednu na kolo.

Do školy to mám půl hodinky jízdy na kole a pět minut autem. Mamka, nebo táta mě většinou vozí. Nejvíc mi vadí, když jedu přes křižovatky. A po cestě mám dvě, jako naschvál. Nebo jsem taky mohla jet zkratkou přes parčík, ale tam většinou sedí ti, co do školy nejdou vůbec a nebo ti, co tam kouří. Ten parčík ráda nemám, protože mám pocit, jako by mě tam něco pokaždé pozorovalo. Ať je ve dne nebo v noci, pokaždé na sobě citím upřený pohled.

Asi jsem se moc zamyslela. Ale to mi dojde až když vidím přední světla auta, které na křižovatce mělo přednost. Pád z kola je nevyhnutelný. Rukama si chráním hlavu, ale od řidítek chytnu pěknou ránu do břicha. Spadnu na patník, o který si odřu oba lokty, kdybych spadla o kousek blíž patníku, dostala bych ránu do hlavy. Naštěstí to odnesou jen odřenné lokty a naražený kotník. Řidič z auta co mě srazilo vybíhá a je mírně histerický.

"Ježiš, nestalo se ti nic holčičko?" Řekne ten mladík, který je maximálně o tři roky starší než já a tudíž ten řidičák asi dlouho nemá. Mně je patnáct a vypadá jako můj spolužák. Odhaduju, že nanejvýše má osmnáct. Oslovení holčičko mě tudíž rozesměje a mladík si asi myslí že jsem se d té hlavy opravdu bouchla.

"Ne, nic mi není." Odpovím a zvedám sebe i kolo ze země. Kotník mě mírně bolí, ale není to nic hrozného. Ryfle bohužel můžu odepsat a mikinu taky.

"Chceš někam vzít, takhle nemůžeš jet dál." Řekne a bere mi kolo, které hodí do kufru auta. Ne, že bych se bála, ale nechci s ním jet. Došla bych sama. Bohužel na tom trvá a tak po chvíli nasednu do auta a ve zpětném zrcátku zjistím, že jsem se o něco škrábla na obličeji. Z krvavého šrámu mi valí krev a tak mi řidič podá kapesník a snaží se odjet z místa nehody.

Vidím starou ženu, která jde ke mně. Má dlouhé bílé vlasy a fialový plášť. Slyším jak říká:

"V knihách hledej tajemství skutečnosti!"

"Co? Já vám nerozumím!"

"Nepřerušuj moji řeč! A slyš mě!" Objeví se jí nepatrné vrásky na čele. " Musíš naslouchat, protože Proroctví se blíží a historie se bude opakovat!" S údivem koukám na ženu, která ač je jistě stará, vypadá mladě a přitom je jistě silná a moudrá. Na krku má řetízek s přívěskem, který jí svítí blankytně modrou barvou. Přívěsek je ve tvaru spirály a připadá mi, jako by se točil. Pořád dokola, až se točí i moje hlava!

Zvířil se prach, který mi vlétl do očí a žena zmizela.

"Ááá!" S křikem se probudím. Zase! Proč já?! Jsou to hrozný noční můry! Po kolikáte se mi to už zdálo? Po desáté? Zdá se mi to pokaždé když usínám! Pořád v hlavě slyším ty verše, ty které už umím nazpaměť. Co to znamená? Nevím.

Bojím se usnout, mám z toho snu strach! Nevím proč, ale občas za tou ženou vidím i černé stíny, které na mě vrhají své křivé úsměvy.

Po půl hodině přemýšlení opatrně zavírám oči a usínám, tentokrát již beze snů.

Ráno se vzbudím a po noční můře už ani památky.

Ještě dneska a konečně dostěhujeme náš nábytek. Zdědili jsme po nějaké tetičce krásný, starý dům. Dlouho nám trvalo papírování. A taky oprava domu. Museli jsme zrekonstruovat přední balkon, protože se málem zřítil. Dát nové okna a různé nepatrné opravy.

A dnes konečně změna! Naštěstí se nestěhujeme z města, jen do jiného domu ve městě.

Líbilo? Ano - Ne