Láska

Miluju ty pohoršený lidi!

21. února 2011 v 18:58 | Hráblík = )
Tenhle článek byl zařazen do rubriky láska, protože by to většinou mělo být z lásky ne?
Hrablik.blog.cz
Jediný co můžu napsat je, že to patří k životu.
Nechápu lidi, co to odhlasovali a teď o tom píšou a dělaj jak jsou "pohoršený"! :D
Já jsem hlasovala pro humor.

Když jsem tak četla ostatní články, myslela jsem, bože lidi, hrabe vám?
Jako někdo tam zkopíruje článek z wikipedie. Jak neobvyklé, že?
Někdo napíše jednu větu, o tom, proč je to téma týdne,
můžou to číst děti. Nechci být hnusná, ale ty děti toho ví víc něž my! :D

Osobně se přiznám, že jsem ještě sex neměla.
A víte co, je mi to fuk. Chybí mě měsíc do 15-tých narozenin.
A u většiny lidí bych byla totální mimoň, ale je mi to fuk! :D
Váš názor mě nezajímá! :D Je to můj život a nehodlám jít s prvním,
kdo jde kolem! Spolužačka šla, bylo jí ještě 14 a stalo se To.
Prý to bylo hnusný a málem byla těhotná. Nepoužili kondom.
Naštěstí se nic nestalo. Ale kdyby jo, byli by v průšvihu oba.
Ona těhotná,on obviněnej za znásilnění.
Krásný, že?

Pokud to teda zkoušíte, tak si aspoň vemte ochranu jo? ;)
A udělejte to s někým, kdo se s tím bude chlubit, to je nejlepší! ;)
To poslední ironie

Co jinýho napsat? Nic, každej si to musí přebrat sám, jak to v hlavě má.

Nenávidím

14. listopadu 2010 v 19:34 | Hráblík = )
NENÁVIDÍM tebe-po kterém se mi stýská
NENÁVIDÍM tvé doteky-po kterých toužím
NENÁVIDÍM tvé pohledy-po kterých nemůžu spát
NENÁVIDÍM chvíle s tebou-které jsou tak smutně krátké
NENÁVIDÍM tvé obětí-v kterém se cítím tak krásně bezpečná
NENÁVIDÍM tvůj úsměv-který je tak sladký
NENÁVIDÍM tvou vůni-která je tak podmanivá
NENÁVIDÍM tvou radost-kterou mě vždy nakazíš
NENÁVIDÍM tvůj hlas-který tak jemně volá mé jméno
NENÁVIDÍM tvé polibky-kterých chci stále víc a víc
NENÁVIDÍM tvou lásku-která mi nepatří
NENÁVIDÍM tě celého-protože víš,jak ráda lžu...

Je to na něho. Na něj, který mně znal, který už mně nezná, 
ale ví o mně víc než hodně lidí dohromady.
Mám Ho Ráda a přitom ho nenávidím...L.

Haiku

13. listopadu 2010 v 10:19 | Hráblík = )
Hrablik.blog.cz
Přátelství je víc než láska,
protože zůstane, když každý odchází.
Láska skončí,
ale přátelství tu bude pořád.
Protože přátelé jsou kousky tvé duše :)
A ten nejlepší přítel je i kousek tvého srdce.
L.

Rozhovor dvou dětí

2. července 2010 v 14:42 | Hráblík = )
Rozhovor dvou dětí

(neznámý autor)

V bříšku těhotné ženy byla dvě miminka. První se druhého zeptalo:

-- Věříš v život po porodu?
-- Určitě. Něco po porodu musí být. Možná jsme tu hlavně proto, abychom se připravili na to, co bude pak.
-- Blbost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?
-- To přesně nevím, ale určitě tam bude víc světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.
-- No to je přece nesmysl! Běhat se nedá. A jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přece pupeční šňůra. Něco ti řeknu: Život po porodu je vyloučený - pupeční šňůra je už teď moc krátká.
-- Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme tady zvyklí.
-- Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než vleklá stísněnost v temnu.
-- No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.
-- Máma? Ty věříš na mámu? A kde má jako podle tebe být?
-- No přece všude kolem nás! V ní a díky ní žijeme. Bez ní bychom vůbec nebyli.
-- Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná není.
-- No ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout jak zpívá, nebo cítit,jak hladí náš svět. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom...

Krásný ^^

Miluji tě...

10. května 2010 v 11:14 | Hráblík = )
Seděl jsem na lavičce u dětského hřiště na louce uprostřed lesa. Bylo kolem půl jedenáctý večer a já vzpomínal na svou největší lásku. Bylo docela chladno, ale hodně hvězd jako před nedávnem, když jsem tu neseděl sám. Z lesa vanul jemný vánek a kolem bylo překrásné ticho. Vytáhl jsem krabičku s cigaretami a jednu si zapálil. Opřel jsem se o opěradlo lavičky a koukal jsem se na tu krásně posypanou oblohu hvězdami. V tu chvíli jsem se zamyslel a začal jsem vzpomínat, jaké to bylo dřív.


Líbila se mi už dávno před tím, než jsem ji získal. Měla krásné tmavé oči, které když se na mě podívali zářily spokojeností. Její úsměv mě uměl zahřát na srdci a rozveselit. Byli jsme spolu šťastni. Každý den, který to šlo jsem něco podnikali. Ať to bylo venku, v kině nebo v hospodě. Měl jsem ji hodně rád u sebe. Neuměl jsem bez ní být už ani chviličku. Když jsme nebyli spolu, neustále jsem si volali nebo psali. Ona měla moje tričko a já jejího psa. Nikdy by mě nenapadlo, že tyhle společný chvíle někdy skončí.

Jednoho dne jsme rozhodli jít ven. Šli jsme se projít do parku a tam si sedli na lavičku. Povídali si, smáli se, zlobili jsme se navzájem a líbali se. Bylo nám moc krásně. Kdybych věděl, co se mělo poté stát, nechtěl bych, aby ten den skončil. Bylo pozdě večer. Šli jsem na zastávku. Vždy mě chodila vyprovodit. Autobus dlouho nejel. Bylo mi to divný. Nechtěl jsem, aby se mnou déle čekala. Tak jsem ji políbil dlouhým vášnivým polibkem a ona šla domů. Zastavila se u přechodu, ještě mi zamávala a vkročila na přechod. V tu chvíli se vyřítilo ze zatáčky auto a než jsem se rozeběhnul, její tělo bylo sraženo k zemi. Auto hned odjelo. Běžel jsem k ní. Její tělo leželo bezvládně na silnici a já jsem pochopil, že je konec. Konec těch krásných chvil s ní. Nechtěl jsem si to přiznat. Vzal jsem ji do náruče a z mých očích padali slzy až na její tělo. Pootevřela oči, podíval jsem se do nich a měl jsem radost, že je mohu ještě vidět. Byly plné bolesti a vyděšení. Její ústa se pootevřeli, ale nic neříkaly. Nemohla dobře dýchat a její tělo se ani nehnulo. Poprvé a bohužel naposledy jsem ji řekl: "MILUJU TĚ." Ale od ní jsem to už neslyšel. Jen se ji trochu rozzářily oči a poté se zavřely. Ještě jsem ji k sobě přitiskl a dotkl se jejích rtů, naposledy jsem ji políbil.

Dodnes lituji toho, že když mi řekla, že mě miluje jen jsem se pousmál a byl jsem rád, ale nic jsem jí na to neřekl. Stihl jsem jí to říct až, když mi v náručích umírala. Neustále na ní myslím a chodím na místa, která jsem spolu navštívili. Občas mi stékají slzy po tvářích, ale srdce mi krvácí pořád. Rád bych ji znovu políbil, pohladil po tvářích a ukryl ji ve své náruči.

Vysvědčení

3. března 2010 v 13:33 | Hráblík = )
Matka příjde do pokoje své dcery a najde dopis ležící na posteli.

Se špatnou předtuchou ho otevře a začne číst následující text:
Milá maminko, je mi velmi líto, že jsem musela odejít z domova se svým
novým přítelem. Našla jsem v něm pravou lásku.
Měla bys ho vidět, jak je sladký se svým četným tetováním, piersingem
a především jeho krásnou motorkou! Ale to
ještě není všechno mami, jsem konečně těhotná, a Abdul říká, že budeme
mít krásný život v přívěsu uprostřed lesa.
Chce mít se mnou hodně dětí a to je taky můj sen. Když jsem zjistila,
jak mi marihauna dělá dobře, rozhodli jsme se tuto trávu pěstovat i pro
naše přátele, když jim dojde heroin nebo koks, aby tak moc netrpěli.
Mezitím doufám, že věda najde lék na AIDS, aby se Abdulovi trochu
ulevilo, on si to opravdu zaslouží. Nemusíš mít strach je mi už 13 let a
umím se o sebe dobře postarat i sama. Doufám, že Tě budu moci brzy
navštívit, abys poznala svého vnuka. Tvá milovaná dcera.

P.S. Nic z toho není pravda, jsem u sousedů.

Chtěla jsem Ti jen říct, že jsou horší věci na světě než vysvědčení,
které je v nočním stolku.
Mám Tě ráda.

Zaměněný Dárek

22. února 2010 v 16:55 | Hráblík = )

On koupil svojí milé rukavičky a v obchodě je omylem zaměnili za kalhotky. On si toho nevšiml a k dárku připsal lístek.


MOJE MILÁ
Koupil jsem ti to, co jsem si na naší schůzce všiml, že nemáš. Měli i dírkované, ale ty se mi nelíbili, protože by bylo vidět pod nimi to, co tak rád líbám. Před použitím si je napudruj, aby si voněla. Při návštěvě si je stáhni do polovice, to je v módě. Ale i proto, aby jsem viděl tvoje skvosty. Až k tobě večer přijdu tak mi povíš jak se ti můj dárek, který jsem zkoušel na prodavačce, líbil. Ta mi ukázala jak se to má dělat.
Tvůj P.O.

Netrhej motýlům křídla

15. února 2010 v 15:20 | Hráblík = )
Netrhejte motýlům křídla, vždyť oni pak pláčou.
Nešlapte po kytkách, vždyť kytky tak krásně voní.
Nezabíjejte lásku, vždyť láska je křehká jako ty kytky
a hlavně nezabíjejte lidi, vždyť lidi se milují.

Víra a Naděje...

29. ledna 2010 v 9:40 | Hráblík = )
Dívka stála u okna a dívala se přes lesklé sklo, které odráželo její tvář ven. Dívala se do ulice, která ležela před jejím domem a přesto měla pocit, že vidí celý svět; neustálý nudný koloběh událostí...
Cítila se spoutaná a bezmocná. "Jaký je smysl života?", "Proč zrovna nám byl tento dar dán?", "Jaké je naše poslání, náš úkol?". V hlavě ji leželo spousta otázek na které by jí žádný obyčejný člověk nedokázal odpovědět. Byla zoufalá. Nedávno zahlédla kluka, který se jí líbil. "Uvidím ho ještě někdy?"...
...
Naštěstí tu bylo něco, co jí dávalo sílu. Dvě prosté, jednoduché, avšak mocné věci, které ji pevně držely nad propastí smutku a později nicoty.
Byla to víra a naděje. Jediné co ji vedlo její cestou. Věřila, že se jednou dozví odpovědi na své otázky, že nežije zbytečně, že pro někoho něco znamená a že bude šťastná. Měla naději. Věděla, že kdyby o nich někdy jen zapochybovala, ztratí je, ale byla si jimi jistá, protože to ona, jako každý, si určila jejich cíl a význam.
Věděla, že život je silnější než smrt, že naděje je mocnější než zoufalství a že ber víry, kterou každý v něco má, to nikdo daleko nedotáhne.
Věděla, že kde je život, tam je naděje.
Najednou se její myšlenky změnily a ona začala přemýšlet o tom, že čím temnější je nebe, tím jasněji vyvstanou hvězdy, o tom , že všechno má nějaký důvod jako předtím její deprese. O osudu; co se má stát, stane se. Říkala si, že vždy se najde důvod proč žít i když je to třeba jen vůně květin, tentokrát to byla její láska.
Dívka byla zvědavá, co jí osud, který si z větší části určuje každý znás, přichystal. Přece to mohou být radostné chvilky, o které by možná předchvílí přišla, kdyby se nedržela naděje a nevěřila v to.
Naděje přeci umírá poslední.
A proto se jen tak lehce nevzdávej!
" Díváš se do nebe a pláčeš pro hvězdu.
Víš, že ji nikdy nedostaneš.
A pak se jednoho večera podíváš dolů- a tady je - září ti v dlani! "

Nedodržel slib

27. ledna 2010 v 18:14 | Hráblík = )
"Rozdělili jste nás a zranili svou necitlivostí a nepochopením... teď můžeme být navždy spolu," tak vypadal dopis na rozloučenou, který zanechala před pěti lety Jennifer z amerického Marylandu. Potom, co dopsala vzkaz své rodině a přátelům, vzala revolver, který patřil nevlastnímu otci jejího přítele, a aby naplnila slib, jenž si spolu dali, střelila se do spánku.
Ale její přítel, místo aby se "podle dohody" také zastřelil, běžel pro pomoc. Jeho dívku už nezachránili a on byl odsouzen za napomáhání při sebevraždě… Jennifer a její přítel propadli iluzi, že společná smrt jim přinese věčnou lásku a vyřeší problémy s okolím, které jim nepřálo. Takové nešťastné případy nejsou bohužel ojedinělé. Zamilovaní, směřující ke společné smrti, tragicky propadají touze po sebeobětování. Za jejich zoufalým rozhodnutím se však skrývá závažná otázka: jsou oba stejně odhodlaní čin vykonat? Vždyť Jennifer nakonec danému slibu dostála sama...
Dívky často složí slib společné smrti ne zcela z vlastního přesvědčení: nechtějí svou lásku zradit a následují ji i ve smrti. Uvažuje-li o sebevraždě jen jejich přítel sám, raději ji podstoupí s ním, protože představa života bez něj je pro ně horší než smrt. Je ale dost těžké dopátrat se toho, že se zamilovaná dvojice k takovému činu chystá. Mají jeden druhého, svěřují se navzájem, a proto se o jejich záměru nikdo nemusí dozvědět. Nechtějí, aby jim jejich rozhodnutí někdo rozmlouval - touží přece zemřít jeden pro druhého. Něco můžeme vyčíst z jejich chování: bývají jen spolu, straní se kamarádů, nechodí na "dvojitá" rande, věří jen sami sobě a mají dojem, že jediný člověk na světě, na koho se mohou spolehnout, je jejich přítel. Ale asi si teď říkáš, že takhle se chová docela dost párů, a přitom na sebevraždu nemyslí - to je pravda. Proto asi neexistuje spolehlivé "vodítko", jak o společné smrti uvažující pár odhalit. A důvody sebevražedných rozhodnutí? O těch víme taky málo - dvojice, které svůj slib smrti dokonaly, si své tajemství navždy vzaly s sebou...

Kdybych mohl

25. ledna 2010 v 15:21 | Hráblík = )

A pak...

22. ledna 2010 v 20:53 | Hráblík = )
Přišlo jen to, co jsme oba čekali, oba jsme věděli, že to přijde. Nikdo to nechtěl, ale ty jsi myslel, že to tak bude pro nás oba lehčí. Nechápu to, nevím v čem je to pro nás lehčí, nevím, prostě to nevím. Vím jen, že ty se nikdy nevrátíš, ale stejně budu doufat, že se jedou objevíš, budu na tebe čekat. Zmizel jsi a já jsem moc osamělá, odešel jsi bez rozloučení, nezbylo po tobě vůbec nic. Jen jedno zlomené srdce a dvě oči plné slz. Je to moje srdce, které po tobě truchlí a moje oči, které jsou kvůli tobě smutné. Ty si mi nechtěl ublížit, já vím, ale stalo se, bohužel. Nezáleží na tom kam se v životě dostaneme, kam se šustnem, kam nás život zanese, protože já vím, že tě potkám. Potkám tě když až na to budeš připravený a až to budeš nejméně čekat. Potkám tě a pak…

Hvězdička

21. ledna 2010 v 19:19 | Hráblík = )
Byl krásný letní den a tys ho poprvé spatřila, ale netušilas, že právě on bude tvůj vyvolený.
Vidělas, jak u vedlejšího stolu sedí a kouká do neznáma... Netušila jsi však, že on ti poblouzní hlavu. Potkávalas ho často, na místě, kdes ho viděla poprvé a naposled
Ano, on ti poblouznil hlavu, on v tvém srdci zůstane napořád, on už z něj nevyleze. Poslední den, kdy jsi ho viděla, se hlásil konec léta. Ty jsi to nevnímala, jen pro něj jsi oči měla. Vyměnili jste si dlouhý pohled, ty jsi však netušila, že to bude poslední.
Snad by jsi tenkrát něco udělala. Teď jen bloudíš po pokoji sem a tam a nevíš, jak dál. Nikdo netušil, že to takhle skončí. Od té poslední chvíle jsi ho ani očkem nespatřila. Říkali ti, že jiní lidé ho zahlédli, ale tys nikdy to štěstí neměla. Proto teď každý den před spaním prosíš: "Hvězdičko nebeská mám jediné přání. Chtěla bych ještě někdy ho zahlédnout a něco mu pošeptat. Jen o to jedno tě prosím, toto je přání moje vroucí..."
Kráčelas nočním městem a vůbec jsi nevnímala, že začalo pršet. Byla jsi tak zahloubaná do svých myšlenek, že jsi nepostřehla ani pozdravy ostatních. Dokonce sis ani neuvědomila, žes začala plakat. Až tě zastavil on... "Slečno, nestalo se vám něco?"
Tys ale odvrátila svůj zrak a utíkala do neznáma. On se však nevzdal a doběhl tě. Pevně tě chytl za ruku a jen tak se na tebe koukal. Tys svůj zrak odvrátila... Snad to bylo studem, sama nevíš proč. Byl to dlouhý a upřený pohled. Až ses konečně odhodlala a zeptala se: "Co po mně chcete?" On ti na to neodpověděl a dál se na tebe upřeně díval. Začala jsi sebou škubat, chtěla jsi co nejrychleji pryč, pryč od všech! On tě však držel pevně... A z ničeho nic tě začal líbat. Nejdřív ses bránila, ale pak jsi začala polibky opětovat. Polibky to byli krásné, dlouhé a něžné. Nechtěla jsi, aby tomu všemu byl konec. A snad osud ti přál...
Konec to opravdu nebyl... Jste spolu další rok a velmi šťastni.

Je to tvá vina

21. ledna 2010 v 16:35 | Hráblík = )
Seděla v malé tmavé místnosti a dívala se do plamenů v kamenném krbu a přemýšlela o tom co bude dál.Život se jí během jednoho dnu zhroutil jako domeček z karet.Přišla o to jediné co v životě měla.O něj.O toho,který jí miloval.O toho,který jí vždy věřil.O toho,který byl pro ní životní láskou.
Poté,co pochopila,že to není jen noční můra začaly se jí rojit v hlavě různé myšlenky, ale ta nejvýraznější byla:JE TO TVÁ VINA.Jen 4 slova.Jen 11 písmen,ale přesně vystihovala její pohled na věc.Kdyby mu v půl dvanácté nevolala že se zase cítí osamělá a kdyby mu neřekla tu osudovou větu-Prosím přijeď za mnou jinak nevím jak to bez tebe přežiju-mohl tu teď sedět s ní a mohli si plánovat svou budoucnost.Jenže on jí tak miloval,že se rozhodl za ní opravdu jet i když venku byla prudká bouře a skrz proudy vody nebylo vidět ani ne na metr, po nebi tančily spletité blesky a foukal silný vítr.Právě ten se mu stal osudný.V jedné ze zatáček ležel vyvrácený velký strom,ale on si ho nestihl všimnout.Byla to vteřina.Jen malý zlomek času.Ale ta chvíle byla pro něj osudná.A aniž by to v ten moment věděla tak i pro ní samotnou.
Již několik dní i nocí proseděla u tohoto krbu a brečela.Vzpomínky na něj byly nekonečné.Jedna šťastná chvíle za druhou,ale na konci jejího příběhu nebylo nic veselého.Jen temnota,opravdová samota,stesk,ani kapka naděje na krásný zbytek života a snad jediné co bylo pro ní trochu povzbudivé bylo to,že má jednu možnost jak být už na vždy šťastná.Jednu možnost,která jí odpoutá od všeho trápení.Možnost,která jí odpoutá od tohoto světa.Možnost,která jí odpoutá od všeho,ale spojí jí s ním.

Proč?

20. ledna 2010 v 17:53 | Hráblík = )

"Proč se na mě zlobíš....?"
"Proč se zlobím?....Já se nezlobím...."
"Tak,proč se tváříš takhle....divně."
"Divně?.....Já jsem smutná....."
"A proč si sakra smutná?...vysvětli mi...proč pláčeš...."
"To já ne.To mé oči...umřela bych pro Tebe...
ale k čemu mi to je,když Ty by jsi to pro mne neudělal?..."
"Hmm........a co jinak.....v pohodě?"

Láska, víra a přátelství

19. ledna 2010 v 19:37 | Hráblík = )
Měla lásku,víru,přátelé.
Šla ze školy a potkala někoho,o kterým si myslela(řekla bych,že to věděla),že je to ten pravý.Vyšlo jim to a stal se z nich pár,který snad bývá jen v zamilovanejch filmech.Milovali se,jeden bez druhého nemohli být,trávili spolu veškerý svůj volný čas,měli dokonce společné přátele.Uplynuly dva roky a v jejich vztahu se začli dít divné věci,jakoby se najednou odcizili on byl raději se svými přáteli než s ní.Ale ona měla pořád svojí víru,strašně si přála,aby se vše vrátilo do normalních kolejí,aby to bylo jako na začátku,když dostávala denně jednu rudou růži,kdy jeden bez druhého nemohl existovat.Jednou byla venku a potkala svého přítele v náruči s jinou.Nepatřila k těm holkám,které hned ztropí žárlivou scénu,hned navštívila své přátelé a k jejímu překvapení,to všechno věděli a nikdy se ani slovem nezmínili,že to ví.Utekla.Utíkala domu,tam se s žiletkou v ruce zamkla u sebe doma.Asi po týdnu ji začli hledat(bydlela sama ve vlastním bytě.)Našli ji doma s dopisem napsaným její vlastní krví....A já se ptám k čemu jsou přátelé,kterým se nedá věřit,kteří vám lžou a nechají vás trápit??

Tak už to někdy je:(

17. ledna 2010 v 19:06 | Hráblík = )
Procházím parkem a přemýšlím, Proč, proč zrovna on?? V parku jen tak přešlapuju z nohy na nohu a vidím lidi, kteří kolem mě bez zájmu chodí a křčí na mě " uhni, stojíš v cestě"..Pláču, nevím , proč je mi tak těžko u srdce,, sedám si na lavičku.Vždyt je to přece krásné ne? Miluju Davida, tak co mi ještě zchází.. on...Pláču stále víc, mám oči uplakané a sama sebe se ptám, jestli je osmiletý věkový rozdíl opravdu tak hrozný...jenže on už má dítě,, Malého chlapce...Proč jsem se musela zamilovat právě do něj?..

Lidé kolem mě procházejí ve spěchu, nikdo si nevšimne uplakané dívky sedící na lavičce....Ach Davide kdybys tak věděl jak moc tě miluju....Každdý den, když jdu ráno do školy a vidím tě, vím, že ty ke mě určitě taky něco cítíš,, už ten tvůj pohled, je tak krásný,, díváš se na mě s neobvyklou láskou,, a né jako na všechny ostatní..
Už když jsem ti napsala první dopis, neodepsal si,, já, řekla sem ti o všech citech , které k tobě cítím.. neodpověděl si,, a když sis mě potom zavolal k sobě, řekl jsi, že prostě nemůžeme...že máš doma ženu,, kterou sice už nemiluješ ,ale pouto k dítěti je silné.

...Sakra, proč musíš být můj učitel?! proč, proč ..Proč?!

Při mém druhém dopisu tobě se mi velice ulevilo.,, řekla jsem ti úplně vše,, ty pozval sis mě k sobě do kabinetu, a znovu si řekl, že nemůžeme,, ale tentokrát to bylo už jiné.. nebyl jsi zas až tak odmítavý..Po chvíli jsme se začali líbat, věděla jsem , že je to špatné , a že ho možná vyloučí, ale touha po lásce milovaného muže byla silnější..Bylo to úžasné milování,, byl tak něžný..Když bylo po všem,, oblékl se a řekl ať vypadnu, že mu sexuálně nevyhovuju..

Ptala jsem se proč?! ale odháněl mě, a zamkl se v kabinetě,, Plakala jsem.. Utíkala domů a pořád dokola jsem si říkala, že to byly jenom jeho výčitky, že jsem tak mladá, a vůči jeho ženě to bylo dost nefér...Když jsem poté chodila do školy, vyhýbal se mi a pak odjel na 14 dní do Alp Lyžovat..

Bylo mi neustále nějak zle,, ranní zvracení, tušila jsem co to asi může být, ale nechtěla jsem si to přiznat..Po čase to bylo k nevydržení, pocit, že nevíte.. A tak jsem tedy šla ke gynekologovi, potvrdil bohužel mojí nejhorší obavu..Byla jsem těhotná!! Ale co ted? Byla jsem ve třetím ročníku,, Věděla jsem, že nedostuduji,, a nevěděla jak na to bude reagovat David.. Když přijel a já mu to řekla, byl hrubý a řekl mi ať jdu na potrat..Nechtěla jsem,, chtěla jsem být s ním..

Byl na mě velice hrubý,, a když jsem se po týdnu dozvěděla, že spal skoro s každou holkou ve čtvrtém ročníku, bylo mi do breku ještě víc..

Napsala jsem tedy dlouhý dlopis, obsahující všechny mé city a rodičům jen krátký dopis na rozloučenou,že už jsem to citově nevydržela,, Bylo mi líto hlavně toho nenarozeného dítěte, a bylo mi líto jeho ženy..Šla jsem do koupelny vzala žiletku...Ale ne, nezvládla jsem se říznout, vzala si tedy prášky a nasypala si hrst prášků a zapila..

Ráno už se Niky neprobudila.. Plakali její rodiče,plakal i David, i když on byl vlastně důvod jejího stesku , žalu,, Později jsem se dozvěděla, že David se rozváděl, a že chtěl žít pouze s Niky a musel před lidmi dělat,, že jí nezná,, aby mu zbyly nějaké peníze...To už se Niky bohužel nikdy nedozvěděla,, i to , že David se týden po ní zabil také,, vyhodily ho z práce , rodina ho již nechtěla a jediný o kom věděl, že ho doopravdy miloval byla Niky , Ta se kterou tak vymetl a které hodně ublížil.. Se slovy Odpust mi, vzal žiletku a podřezal si žíly....

Navždy Spolu

17. ledna 2010 v 9:08 | Hráblík = )
Stála před jeho barákem. Nevěděla jestli je doma. Doufala že je. Najednou se v pokoji rozsvítilo. Šla zazvonit. Z okna vykoukla hlava nějaké dívky, takže Erice došlo že doma je i on. Filip. I tak se jí zeptala jestli je doma. Zavolala ho. Když Filip viděl kdo to je nevěděl co má říct. Cítil že ho něco k ní poutá. Ale on už se nechtěl poutat a tak jí poslal pryč. Nechtěl jí znát. Šla dlouho, nevěděla kam jde, najednou stála před jejich nejoblíbenějším místem. Byl to starý a už dlouho neobydlený barák. Vešla dovnitř. Sedla si na starou a rozvrzanou postel. Tady se poprvé setkaly a tady spolu poprvé...Uvědomila si že bez něj nechce dál žít. Napsala mu dlouhý dopis. Pak si lehla na postel. Čekala. Pak najednou vstala a šla do zahrady. Nespletla se ještě pořád tady rostli černé růže. Jednu si uřízla nožem který tady našla. Pak ho šla očistit od špíny. Když byla zpátky na posteli tak už jen ležela a ležela ještě chvíli čekala jestli náhodou nepřijde. Nepřišel. Rozhodla se. Zabodla si nůž do srdce a zavřela oči. Byla mrtvá. O deset minut déle dorazil Filip. Když dorazil nahoru do pokoje zděsil se. Myslel že přišel v čas. Spletl se. Viděl její ruce podél jejího těla. V jedné ruce nůž a v druhé dopis. Přečetl si ho. Rozbrečel se. Seděl tam dlouho, dlouho, a pak se také rozhodl. Tak u jeho baráku když odešla si uvědomil že jí miluje. Když šel k ní domů a otevřela mu její matka hned věděl kde bude a když mu řekla že se vůbec neukázala doma a že ani nezavolala tak mu bylo jasné co chce udělat. Zná ji. A to až moc dobře. Pomyslel si. Věděl jak to udělat aby byl sní. Vzal jí nůž z ruky. Lehl si vedle ní na postel objal jí a bodl. Přesně do srdce jako ona. Tak tam spolu ležely, jen oni dva, spolu a nikým nerušeni. Navždy spolu.

Krátká a Smutná Povídka

16. ledna 2010 v 13:39 | Hráblík = )
Přišlo jen to, co jsme oba čekali, oba jsme věděli, že to přijde. Nikdo to nechtěl, ale ty jsi myslel, že to tak bude pro nás oba lehčí. Nechápu to, nevím v čem je to pro nás lehčí, nevím, prostě to nevím. Vím jen, že ty se nikdy nevrátíš, ale stejně budu doufat, že se jedou objevíš, budu na tebe čekat. Zmizel jsi a já jsem moc osamělá, odešel jsi bez rozloučení, nezbylo po tobě vůbec nic. Jen jedno zlomené srdce a dvě oči plné slz. Je to moje srdce, které po tobě truchlí a moje oči, které jsou kvůli tobě smutné. Ty si mi nechtěl ublížit, já vím, ale stalo se, bohužel. Nezáleží na tom kam se v životě dostaneme, kam se šustnem, kam nás život zanese, protože já vím, že tě potkám. Potkám tě když až na to budeš připravený a až to budeš nejméně čekat. Potkám tě a pak …

Trápení

15. ledna 2010 v 6:45 | Hráblík = )
Trápení
Měla jsi ho ráda, měl tě rád. Teď má jinou, tak jí to přej a řekni jí, že lepšího si už nemohla přát, i když bys ho měla nejraději. To on se takto rozhodl.
Měla jsi ho ráda, měl tě rád. Teď už tu vaše láska není. Zmizela jako sluníčko při západu. Teď tu nic není. On teď má jinou, nic si nenalhávej. Moc tě to trápí, vím to, také jsem to zažila...
Avšak určitě tě miloval, byla jsi mu něčím, co si ani teď nedá vzít. Mohl možná s tebou všechno mít, ale teď již nic víc. je tak těžké neplakat, když se ti slzy derou do očí.
Měla jsi ho ráda, měl tě rád. Teď už se možná ani neotočí, aby ho to také nebolelo. Nikdy na tebe nemůže zapomenout, ať se stalo cokoliv.
Přála sis, aby ti byl věrný a miloval tě, to však nyní končí. Ale netrap se, vždy je tu nějaký smysl života a hlavně naděje, pro kterou se musí žít...
Měla jsi ho ráda, měl tě rád a to je snad víc, než pouhé nic! Pamatuj!

Bojím se

2. ledna 2010 v 16:39 | Hráblík = )
,,Co se Ti stalo, že se tak smutně díváš??''
,,Nedívám se smutně...já smutná jsem...''
,,Proč?''
,,Protože se bojím...''
,,A když Těchytím za ruku...
...pořád se bojíš?''
,,Teď, ještvíc...... že mě pustíš...''

Jen vzpomínka...

18. prosince 2009 v 19:49 | Hráblík = )

Sedím v kuchyni a hlavou mi stále prochází jedna a ta samá věta:,,Seš neschopná, seš neschopná". Má třesoucí se noha, uchopí nůž a začne se postupně přibližovat k žílám, které jsou jen malinký kousek od toho velkého ostrého hrotu. Má zbabělost mě žene do země plné strachu. Není to strach z konce, ale strach z toho, že to bude bolet. Má kůže je najednou plná potu a do očí se mi derou slzy. Nůž už nemohu udržet, neboť potí se mi prsty. Nůž už uchopím pevněji a uvědomuji si, že už nastane konec, ten dlouho vytoužený konec. Hrot se dotýká žil, ale………….co se to děje? Po krvi jako by se slehla zem. Takže žádný konec, jen další hrůzná vzpomínka………..

Ne....

1. prosince 2009 v 17:49 | Hráblík = )
Děvče se zeptalo chlapce, jestli si myslí, že je pěkná. On odpověděl NE.
Zeptalo se ho, jestli by s ní chtěl být navždy a on odpověděl NE.
Potom se ho zeptalo, jestli by plakal, kdyby odešla. On odpověděl NE.
Řekla dost, odešla pryč, slzy padaly dolů po její tváři.
Chlapec jí dohonil, chytil jí za ruku a řekl: "Nejsi pěkná, jsi nádherná, nechci být s tebou navždy, já potřebuju být s tebou navždy a neplakal bych, kdyby jsi odešla .... zemřel bych."

Kdybych věděla...

11. listopadu 2009 v 6:44 | Hráblík = )

Kdybych věděla,že je to naposledy,co Tě vidím spát,
lépe bych Tě přikryla a prosila boha,aby ochránil Tvoji duši.
Kdybych věděla,že je to naposledy,co Tě vidím odcházet z našich dveří,objala bych Tě a políbila o mnoho více.
Kdybych věděla,že je to naposledy,co slyším Tvůj hlas,
nahrála bych si každé Tvoje slovo na video,abych ho mohla poslouchat každý den znova a znova.
Řekla bych Ti : "Miluji Tě" místo :"Vždyť víš,že Tě miluji"...
Zítřek nemá nikdo jistý,ať už je mladý nebo starý...
Proto nečekej na zítřek,když chceš někomu říct "Mám Tě rád!"

Proč? Sbohem...

29. října 2009 v 10:15 | Hráblík = )
Šla jsem na párty, a pamatuju si, co jsi mi řekla. Řekla jsi mi, abych
nepila, mami. Tak jsem si místo alkoholu, dala nealko. Byla jsem na
sebe hrdá, přesně jak jsi řekla, že budu. Tak jsem nepila a řídila.
Kamarádi si mysleli, že můžu.Zvolila jsem si správně, a rada od tebe
byla taky sprvná. Párty skončila, a lidi se rozešli. Nastoupila jsem
do auta, jistá, že se dostanu domů celá. Nikdy jsem nevědla, co
přijde, mami. Něco, co jsem nečekala. Teď ležím na chodníku, a slyším
policajta jak říká, "ten co zapříčinil tu nehodu byl opilý". Mami, jeho
hlas zní, tak velmi daleko. Moje krev je všude kolem mě, a zkouším
neplakat. Slyším doktora jak říká "to děvče umírá". Jsem si jistá, že
ten chlapík neměl ani tušení co se stalo, když byl opilý, protože si
vybral pít a jezdit. A já teď musím umřít. Tak proč, to lidé dělají,
mami když ví, že to ničí jejich životy? A teď bolest zabíjí mě, jak sto
bodajících nožů. Vzkaž sestře, aby se nebála, mami. Vzkaž tátovi, aby
byl statečný, a že přijdu do nebe. Napište "Daddy's Girl" na můj hrob.
Někdo mu přece mohl říct, že není správné pít a jezdit. Možná jeho
rodiče mohli a já bych byla naživu. Můj dech se zkracuje, mami. Vážně
se začínám bát. Toto jsou moje poslední chvíle a já jsem nepřipravená.
Přeju si, aby si mě mohla držet mami, když tu ležím a umírám. Chtěla
bych ti říct "Mám tě ráda, mami!"

Takže tě mám ráda a SBOHEM. "

Osudný den

23. října 2009 v 19:04 | Hráblík = )
Byla jedna dívka…
a ta každý den neustále smála se jen…
a nikdy nezdál se jí jakýkoliv zlý sen.
Přátel měla hafec, prostě nespočetně moc,
a tudíž rušná byla každá její noc…
Avšak jeden den osudný se pro ni stal
a její smích nešinul se již po chodbách dál.
Pro ni v ten okamžik zastavil se čas…
a ona vrátit ho chtěla, aby vše bylo jako předtím zas.
Jenže ono to nejde…prostě ne,
a tento okamžik se do jejího srdce zapsal a nevždy tam zůstane.
Už nikdy se nebude, jako dřív pořád smát…
může jen brečet...brečet…a uvnitř sebe strašně moc ŘVÁT…!!!

Smutný příběh I.

13. října 2009 v 17:50 | Hráblík = )
Smutné písničky,venku sníh,sobota,sedíte u počítače....většina z vás tento pocit asi zná.Pocit kdy vám příde všechno těžké,nemožné a kdy se cítíte sami.Tento pocit prožívala i jedna holka.Byla strašně zamilovaná do jednoho kluka.Pořád si psali,telefonovali a vypadalo to,že se z toho co nevidět něco vyklube.Ze začátku to vypadalo jenom jako přátelství,ale později to začalo být vážnější.Potom ale začal couvat.Najednou to nebylo už to,co dřív.Choval se jinak.Přestali si psát a telefonovat a ta holka,která se jmenovala Naty se najednou cítila strašně sama.Neměla s kym hrát na icq hry,neměla moc komu psát,neměla pocit bezpečí.Nebyl den,kdy by nebrečela,nebyl den,kdy by na něj nemyslela,nebyla noc,kdy by se jí o něm nezdálo.Pořád myslela jenom na něj a ostatní kluci jí nezajímali.Prostě jim nevěřila a ani se jí žádnej nelíbil natolik aby s nim chtěla bejt.Když už to trvalo několik měsíců řekla si dost a byla rozhodnutá mu to říct a taky to udělala.Bohužel stalo se to,co čekala-nevyjádřil se.Uplynul další měsíc a on nejevil žádný zájem.Chtěla na něj zapomenout a začít normálně žít.Bylo to strašně těžký.Chyběl jí...chybělo jí to volání....ty jeho slova....ty jeho pohledy.Jediné co jí po něm zbylo,byl jeden obrázek,který jí jednou poslal.Uplynulo pár týdnů a Naty si řekla,že na něj prostě nemůže zapomenout a ani nechce.Někde uvnitř cítila že to prostě nepůjde a že všechno dopadne dobře.Trápila se už tak dlouho,že zapoměla co to vlastně je štěstí.Neuměla se radovat a žila ve svým světě kterýmu nikdo nerozuměl.Byla z toho všeho už strašně vyčerpaná a slabá.Začalo se jí často stávat že z ničeho nic omdlela.Jednou omdlela ve škole a odvezli jí do nemocnice.Celý týden jenom spala a spala.Chodili za ní všichni známý a přáli si aby se co nejdříve uzdravila.Dokonce přišel i ten kluk.Chytil jí za ruku a i když nevěděl jestli ho slyší,řekl jí:"Promiň za všechno....byl jsem blbej a neuvědomoval jsem si co dělám...ale já tě mám moc rád a vždycky jsem měl."Začali mu téct slzy a dal jí ještě před odchodem polibek.Chodil za ní každý den.Jednoho dne se Naty konečně probudila.
O pár dní později: Naty už byla v pořádku a s tim klukem začala chodit.Byl to nejšťastnější člověk na světě.Slíbili si,že se nikdy neopustěj už.Jednou ten kluk ale nepřišel do školy.Naty se bála že se mu něco stalo,protože když nepřišel do školy,tak jí to vžycky řekl.Začala hodina a do třídy přišla učitelka.Vypadala strašně nešťastně a celý třídě oznámila,že ten kluk měl ráno nehodu na kole.Srazil ho vlak a on nepřežil.Naty tomu nemohla uvěřit.Byla v šoku a okamžitě se se strašnym pláčem rozběhla pryč.Pryč ze školy.V hlavě se jí vybavovalo uplně všechno co spolu prožili,každý jeho slovo.Běžela rovnou za jeho rodiči,protože jí v tu chvíli přišli nejbližší.Zazvonila a ve dveřích stáli nešťastní rodiče.Naty se rozbrečela ještě víc a vrhla se jim do náruče.Poprosila je jestli by u nich nemohla přespat,že domů nechce,že chce být u nich.Nechtěla aby volali její mámě.Nechali jí spát v pokoji toho kluka.Ráno jí ale řekli že musí domů.Její máma měla o ní velikej strach a nevěděla kde jí hledat.Rodiče toho kluka Naty přemluvili a odvezli jí domů.Její mámě všechno řekli.
O měsíc později: Naty skoro nechodila do školy.Celý den probrečela.Věřila na posmrtný život a věděla,že její bývalí kluk by si nepřál,aby se zabila,ale ona nemohla být na světě bez něj.Napsala mámě a všem ostatním přátelům dopis ve kterym naprosto všechno vysvětlila a řekla vše co chtěla říct.Vzpoměla si na jejich slib "Nikdy se neopustíme" a poslední vteřiny jejího života skončily...
ut

Smutný příběh

12. října 2009 v 17:45 | Hráblík = )

Šla jsem po škole domů.Vzala jsem si kolo a chtěla jet za svým klukem-Michalem.
Když jsem jela,myslela jsem na něho.Na to,jak se líbáme..jak mě objímá.I přes foukání větru mě zahalil krásný pocit lásky.Jela jsem na silnici,kde byl nájezd z dálnice.
Najednou se setmělo a já pocítila chlad.Takové divně zamrazení.Předzvěst něčeho špatného. Nenechala jsem se tím nijak zastrašit a jela jsem dál. Dál jsem přemýšlela o nás. Co bude dál.
Z přemýšlení mě vytrhla rána a zvuk rozbíjejícího se skla. Okamžitě jsem se probrala a zjistila, že pár metrů přede mnou do sebe narazily dvě auta. Jedno z nich mi bylo povědomé.Nee!!!!!
To nemůže být pravda!! Rozjela jsem se. Zastavila u modrého auta a vykřikla Ne!!
Na zemi ležel Michal. V autě seděla jeho matka...Rychle jsem vytáhla mobil a zavolala sanitku.
Zjistila jsem, jestli Michal dýchá. Dýchal.
Položila jsem ho do stabilizované polohy a čekala, až přijede sanitka.
Michal otevřel oči a podíval se na mě. Usmál se. Já také. Řekl mi dvě nejkrásnější slova na světě,
jeho poslední slova:Miluji tě.Já tebe taky řekla jsem se slzami v očích.
Rozbrečela jsem se a objala ho. Celou dobu jsem ležela na něm a objímala ho. Zdálo se mi to jako věčnost, než dorazila sanitka.Vyslechli mě, co se stalo, ale já neměla sílu mluvit. Jen jsem brečela. Pořád jsem opakovala jen slova on a umřel.
Za pár dní jsem jela na kole za tetou a uviděla jsem to místo.
Ten křížek s květinami, které tam každý druhý den nosím. Brečela jsem. Tady se to stalo.
Tady to auto do jejich auta vrazilo a jeho to vymrštilo z auta a tady on zemřel. Už nikdy mu nebudu moct říct do očí Miluji tě. Nikdy už nepůjdeme spolu ven. Už nikdy..
Miluji tě slyšela jsem vykřiknout svůj hlas, slezla jsem z kola a šla do silnice.Zase budu s ním...

Pozdě...

11. října 2009 v 17:40 | Hráblík = )
Podívala se naposledy z okna...prosila ať se příjde...! On jediný ji mohl pomoci...od otce,od života,od smrti....stále pevně věřila že příjde! Čekala....čekala týden, dva, měsíc! Bolestivě snášela tvrdé a hrubé rány jejího nevlastního otce s myšlenkou na něj, že za ní ten den přijde, že ji stále miluje, že ji vrátí svoje srdce...! Seděla na posteli a hrdě zadržovala slzy....věděla...že NEPŘIJDE. Podívala se naposledy z okna, kde nedávno pršelo a odešla...šla a šla. Nevěděla kam, bylo ji to jedno...k tomu aby snášela dál rány otce ji už nestačila pouhá myšlenka na něj, neměla pro co žít!!! Najednou se zastavila před velkým stromem...stromem který se najednou objevil na prázdné louce....stromem na kterém bylo neznámé lanko....A byla rozhodnutá! Postavila se na kámen pod lanem a dala si kličku okolo krku. Naposledy prosila ať přijde za ní...aby ji zachránil, vrátil ji jeho srdce, důvod proč žít...Koukla se nahoru, na zatažené nebe a uviděla JI (smrt). Už tam na ni čekala, čekala až ukončí svůj život! Natáhla k ní ruku... Stačí tak málo, jen kousíček k smrti! A v tom ho z dálky spatřila. Byl na druhém konci louky a vyděšeně na ni koukal. Blikla v ní jiskřička naděje....byla tak blízko k smrti.....začala JI naléhavě prosit aby mu mohla aspoň pohlédnout do tváře! ONA na ni jen pohlédla a zmizela. Stála tam dál a mlčky koukala, jak tam její láska stojí. Proč nejde blíž?? ptá se sama sebe. Natáhla k němu ruku....,,Je pozdě, moc pozdě...." špitla. Věděla, že ONA se vrátí....že pro ni přijde! A měla pravdu, vedle ní ONA stála, a čekala....,,JE ČAS " řekla a natáhla k ní ruku. ,,Ne, ještě ne, on mě zachrání, on mi svoje srdce vrátí!" prosila JI . A opravdu, šel pomalu k ní. Byla šťastná...přišel! ONA ale nechala ruku nataženou a udělala letmý pohyb prstu k sobě...Kluk roztáhl náruč, a ona plně rozhodnuta chtěla jít k němu. Kámen, na kterým stála byl ještě kluzký od deště a ona...sklouzla se jí noha, dotkla se JI a........ visela. Před očima se jí mlžilo, jen malou škvírečkou v zamlžených očích koukala na svojí lásku, která k ní běžela a něco volala. Nic neslyšela, nic necítila, všechnu sílu dávala do svých očí, aby zůstaly otevřené...aby ho mohla vidět!! Toho, kvůli kterému tady je, kvůli kterému je teď s NÍ...lano ji řeže to krku, vlasy ji vlají do obličeje, malá škvírka kde ho vidí mizí v dáli. ,,MILUJU TĚ " uslyší od něj ty nejhezčí slova na světě...a pak je ticho, hluboké ticho...nic necítí, nic neslyší, nic nevidí......nemá oči......nemá život....Neví, že její láska stojí u její mrtvoly a brečí...brečí a v rukách svírá svoje srdce které ji chtěl dát, brečí a prosí o odpuštění, brečí a křičí....křičí svou bolest! Křičí, že nepřišel dřív...že ji nezachránil! Křičí, že to bez ní nezvládne, že ji miluje, že se bál přijít dřív...bál se že ji zlomil srdce!!!Nevěděl že to srdce se snažila držet i přes rány otce pohromadě....kvůli němu!! Křičí, brečí, prosí, miluje ji....Ale to už ona neví..........NIKDY TO UŽ NEBUDE VĚDĚT!!

Jeden okamžik

10. října 2009 v 17:35 | Hráblík = )
Jeden okamzik mi zmenil zivot...Byla to setina sekundy...ovsem stalo se to...Neni to pribeh lasky,ale zaroven i je... Znamenal pro me hodne.Bylo to moje slunicko co se umelo smat...co prosvitilo vsechny kouty meho srdicka co se dokazalo usmat a podat ruku kdyz byla potreba.Byl neco dokonalyho uzasny clovicek co se rodi jednou za tisic let...tito lide jsou vyjmecni...vyjmecne jsou veci,ktere delaji,ktere se deji kolem nich. Osudoveho clovicka jsem nepotkala na ukazse ale na konkurencnim serveru ...jeho profil nenajdete...je uz davno vymazan... zacalo to nevine fandil stejnemu klubu jako ja.Napsala jsem mu o vcerejsim neuspechu nasich a dali jsme se do reci byl to sportovec,sport pro nej znamenal vse...kazdy jeho nadech byl nadech do neceho noveho...po dlouhem seznamovani a kazdovecernim povidanim na icq jsme citily ze se na toho druheho tesime stale vic a chteli bychom se poznat osobne... Na ten den jsem se tesila uplne moc...svitilo slunicko a ja se chystala na prochazku se svym pejskem...konecne jsem chtela videt toho uchvatneho chlapa ,ktery me doslova okouzlil...Jako obvykle jsem prisla o chvilku pozdeji...jak jsem dochazela na misto naseho prvniho setkani uplne se mi klepala kolena...nevedela jsem co bude nasledovat co bude potom co se odehraje ted...Jedine co jsem vedela ze to bude naherne setkani...a bylo...Nejkrasnejsi den co jsem v zivote zazila...vlastne ne nejkrasnejsi chvile byli stravene snim...vidali jsme se kazdy tyden dvakrat...Po nejake dobe jsme zjistovali ze to neni jenom tak...ze nas k sobe tahne magicka sila lasky... 21.jsme byli domluveni ze si pujdem zaplavat...ale neco se stalo...celej ten den jsem se citila divne nebylo mi dobre chtela jsem mu napsat at nejezdi ale moc jsem ho chtela zase videt...stravit snim cas...Obejmout ho rict mu ty uzasne sluvka ktere chceme slyset...polibit ho... Neprijel...jeho mobil byl hluchy...byla jsem silene nastvana bombardovala jsem ho esemeskama ktere uz nikdy nedoruci ke svemu majiteli... Dva dny na to mi volali jeho rodice...Uz nemam silu to tady napsat je to stale pro me velmi bolestive vzpominky jsou jako zive...Na pohreb jsem nesla nesnesla bych ten pohled... Miluji te jako nikoho jineho vzdy budes muj nejmilejsi nejuzasnejsi clovicek nejdokonalejsi nejbajecnejsi...me srdicko stale boli pri vzpomince...vsichni mi rikaji ze musim byt silna ze to musim zvladnout...v posledni dobe to nezvladam a chtela bych te navstivit... Proc tak nadherni lide musi umirat??Proc??

Děťátko

7. října 2009 v 15:35 | Hráblík = )
Byl o tři roky starší a přece ji říkal "dítě".Smál se a tvrdil,že ji nemůže mít rád.Plakala oči měla stále uslzené.Bylo ji teprve patnáct let,ale měla ho ráda a potřebovala ho.Pak odešel na vojnu.Za dva roky se vrátil a dozvěděl se,že jeho"dítě"nežije.Zemřela na zápal plic,mnoho trpěla,ale do posledního dechu volala jeho jméno.Natrhal ji kytičku fialek a donesl na hrob."Dět'átko moje"já Tě jen zkoušel,měl jsem Tě rád,šeptaly jeho rty.

Maminko, ty mě nechceš?

5. října 2009 v 16:45 | Hráblík = )
Maminko Ty mě nechceš?Necháš mě zemřít,dřív než se narodím?Vždyt'ani nevíš jsem-li dcerka nebo syn.A což jsem z lásky nevzešel?Jen vzpomen' jak lásku komusi slíbilas,tma chodila jak co noční hlídač kolem,milence vidět nemusí.Maminko Ty mě nechceš?Bojíš se ,že máš příliš malý byt?Mohu se jen v koutku přikrčit,vždyt' tolik lidí spalo venku,když z domku vznikly trosky.Maminka skryla dítě pod halenku a vyšla ze sklepa jako z jeskyně.Maminko Ty mě nechceš?Bojíš se ,že vezmu si víc lžiček?Vždyt' já bych z drobítek žil jak žije vrabec posedníček,natrhal bych si letních ostružin.Za války jedli lidé kořínky a matka přece dala dítě do plenky.Maminko Ty mě nechceš?Bojíš se ,že uberu Ti krásy?Já si Tě přimaluji a jestli jen troch krásy nasbírám, vzhlížej se ve mě kadžý den tak jako matka se vzhlíží na své dítě a nemusí se dívat do zrcátka.Maminko Ty mě nechceš?A co když budeš chtít vodu podat a osamělá zavoláš stokrát?Co když změníš se ve stařenku,kdo se Tě zeptá" Maminko co je Ti?Kdo s Tebou třeba chromou půjde ven a komu zemřeš v obětí?Maminko Ty mě nechceš?Bojíš se ,že tatínka mít nebudu?Můžeš mi lhát ,že odešel do války,že výstřel roztrhl Vás jak párek holoubků.,že nechal Ti dopis s korálky a nepřiznej se ,že jste se rozešli.Až půjdeš do práce,dáš mě do jeslí.Maminko Ty mě nechceš?Snad najdu proti rakovině lék,proti stárnutí a začnu nový život.Maminko Ty mě nechceš?

Slečno, nešla by jste do kina?

4. října 2009 v 15:30 | Hráblík = )
Stála jsem před kinem a prohlížela si obrázky ,když se za mnou ozval hlas:Slečno nešla byste do kina?To jste uhodl nešla,odpověděla jsem ještě dřív,než jsem se otočila.Když jsem se setkala s jeho očima,trošku jsem své odpovědi litovala.Přede mnou stál vysoký usměvavý chlapec,který si mě měřil šibalskýma očima:Opravdu byste nešla?A proč bych měla?ptala jsem se.Začal mi obsáhle vypočítávat všechny důvody,mezi nimi i pár nesmyslných,ale svého cíle nakonec dosáhl.Najednou se v půli větě zarazil pohlédl na hodinky,chytl mě za ruku a táhl mě za sebou.Než jsem se stačila vzpamatovat byly jsme v kině.Uvaděčka nás pustila dovnitř,ale ruku mi už nepustil.Po kině jsme se toulali po městě.Doprovodil mě domů a od té doby jsme se setkávili často.Byly jsme jeden pro druhého velká láska.Když jsem se ho jednou zeptala,co si o mě myslel,když mě viděl poprvé řekl.:Podívej se na mě"Nechápavě jsem se na něj podívala .Tvoje oči byly smutné,řekl jsem si ,že udělám vše proto,aby smutné už nikdy v životě nebyly.Prožily jsme spolu krásný rok.V prvním výročí naši známosti jsme se měli setkat slavnostně na stejném místě jako tehdy.Přišla jsem o trochu dřív a za chvíli jsem ho uviděla na druhé straně chodníku.Vesele mi mával a vkročil do vozovky.Pak už bylo slyšet jen skřípot brzd a dlouhé ticho.Vím ,že jsem seděla u něho v sanitce a držela ho za ruku.Operace trvala dlouho.Lékaři dělali vše proto,aby zachránili jeho život.On však boj prohrál , umřel.Asi po měsíci poprvé jsem se odvážila jít se podívat na místo našeho neuskutečněného setkání.Před kinem bylo plno mladých lidí.Stála jsem smutná,utrápená ve vzpomínkách,když se za mnou ozval hlas:Slečno nešla byste do kina?"Pak jsem uviděla chlapce,který nechápal proč utíkám a brečím.

Tenhle příběh je hrozně smutný

Jako Romeno a Jůlie

1. října 2009 v 15:54 | Hráblík = )
"Jsem tak Šťastná!" říká právě své nejlepší kamarádce… "Jo, to ti věřim, bejt zamilovaná je hezký…a přeju ti to" odpoví ji Linda… "ale teď už musím, nezlob se…"

Jo, jasně, vždycky musí… měla by to být nejlepší kamarádka…ale není a Sandra ví proč…je závistivá…Závidí jí tohle štěstí, závidí, že Sandra konečně našla lásku…

Tentokrát jí to ale nevadí, že Linda jako vždycky utekla dříve, než si stihly popovídat…dřív ji to mrzelo…teď ne! Je přeci zamilovaná…a hlavně šťastně! Co na tom, že ji zrcadlo v jejím pokoji nehází zpět obraz krásné dívky? Co na tom, že má v obličeji pupínky a pihy zároveň…co na tom, že není štíhlá jako Linda…však on taky není žádný krasavec…nevadí! Pro Sandru je nejkrásnější. Není s ním dlouho, jen pár týdnů…přesto je do něj zamilovaná a on do ní…alespoň to tak řekl.

Nikdy se jí neusíná lépe než teď…pod zavřenými víčky jeho tvář a i když do noci sní o něm, ráno je svěží jako nikdy!

Druhý den se jako vždycky vypraví do školy…od rána s úsměvem na rtech…těší se, že ho večer uvidí. Míří na místo srazu se svými kamarádkami…už tam jsou…slyší, jak si povídají…o ní… "aby se z toho svýho nezbláznila! Stejně ji nechá!" řekne závistivě Linda… "Si piš, vyspí se s ní a odhodí ji, jako kus hadru!" má Marika svůj názor…jindy by to Sandru naštvalo, že o ní kamarádky mluví takhle…ne o ní…o jejich lásce… "Už se stalo!" odpoví Marice Sandra, jen co je nadoslech… "Co?On se s tebou rozešel?" má najednou starost Linda… "Ne nerozešel…jenom vyspal, chtěla jsem ti to říct, ale odešla si dřív než jsem to stihla!" řekne a na Mariku hodí vítězný úsměv "A vidíš!Ještě mě nenechal!" …

Den, jako vždy…do té doby než skončí škola… pak už se Sandra těší na rande s Radkem… na večer…

I přes ten divný pocit, který ji uvnitř svírá se upraví a spěchá za ním…Přechází zrovna silnici, když se to stane…vidí jen obrovský náklaďák a cítí strašnou bolest….Nějací lidé na místo nehody zavolají záchranku. Naštěstí není pozdě…

"Slečno, slečno!? Slyšíte mě?" druhý den ráno se sestřičce v nemocnici zdá, že se Sandra probírá… "A-a-ano…kde to jsem?" je první, co řekne, když se probere z bezvědomí… "Jste v nemocnici, srazil vás náklaďák! Vydržte tu, dojdu pro doktora!" ochotně odpoví mladá sestřička a Sandra se pomalu vzpamatovává z prožitého šoku…

"Ahoj!Sany! Co jsi to vyváděla?" křičí už ode dveří Linda…dnes druhá návštěva…ta první nebyla Radek, jak Sandra doufala, ale její otec… "Já, šla jsem za Radkem a asi se nerozhlídla, nebo ten řidič neviděl mě!" pokrčí Sandra rameny… "No, to je vůl…!" ovětí Linda a usměje se… "Ty, Lindo?!Nevíš jestli o tom, co se včera stalo ví Radek?" "Jo, Sany, tady tohle ti posílá!" řekne smutně Linda a podává Sandře bílou obálku… Sandra ji s nechápavým pohledem otevře a začte se…:

-Sandro…vím, že to blbý takhle po dopise…ale musím to udělat, nezlob se!Chtěl jsem ti to říct včera večer ale to co se stalo…je mi to líto! A odpusť mi, že ti to nepřijdu říci do očí, ale nemám na to sílu! Musím se s tebou rozejít! Nejsem připravený na lásku a nedokážu tě milovat tolik jako miluješ ty mě…promiň. Vím, že to bude bolet, ale věř, že pro mě to byl jen nepatrný úlet…máš na víc, než na mojí neopětovanou lásku. Odpusť mi to! Radek-

"Co co?Cože? To nemůže být pravda!" vykřikne, jen co dopis dočte. "Dal mi to…dnes ráno, je mi to líto…neplač Sandro, on za to nestojí! A promiň, já musím, mám toho na zítřek hodně…stavím se tu zítra hned po škole, ano?" Sandra smutně kývne, po tvářích se jí kutálí slzy…A Linda odejde…

Znovu a znovu čte ten hrozný dopis…chvíli zapochybuje jestli ho psal on… "ale proč by ho psal někdo jiný?!"

Nezná jeho písmo, nepoznala Maričino…

Marika…dlouho Sandře Radka záviděla a teď využila situace, kdy se Radek nemůže ani hnout z domu…jeho matka mu dala zaracha a do nemocnice ho také nepustí…a Mariana to ví…Proto s Lindou udělaly na Sandru lest…závidí jí štěstí v lásce…

Sandře se svět zhroutil před očima… jestli nepřijde… Nechce se jí žít…

A Radek nepřijde…dnes už v nemocnici Sandru nenavštíví nikdo…

Kolem půlnoci se rozhodne…nemá cenu tu dál zůstávat, Radek ji nechal, nemá pro koho žít! Pro rodinu? Ne, maminku nemá, umřela na rakovinu, když byla Sandra ještě dítě, otec má větší zájem o staršího a úspěšnějšího bratra…Brácha…studuje v cizině…možná ani neví, že jeho sestru srazilo auto…

Sandra se zvedne z postele a naposledy se rozhlédne po pokoji…potichu dojde přes chodbu do koupelny…ještě chvíli přemýšlí, zda to má udělat, možná by našla jiného…Nakonec ji přesvědčí pohled do ušmudlaného zrcadla…Kdo? Kdo by ji chtěl??? Když ne Radek, tak nikdo…bude to tak lepší…alespoň se ona nebude trápit…

Botou rozbije okenní tabulku…jde to lehce, sklo je měkké…ale ostré. Jen doufá, že ten rachot nepřiláká sestru nebo někoho, kdo by ji mohl od jejího úmyslu odradit. Vybere si ten nejostřejší střep a přejede jím po zápěstí na obou rukách…bolest…ta hrozná bolest ji srazí k zemi…ale pak už jen úleva…

Ráno Sandru najde na zemi sestra…pozdvižení je z toho po celém městě. Když se to dozví Linda hystericky se rozpláče…vždyť i ona se na její smrti přičinila! Zpráva dorazí i k Radkovi…Linda mu to oznámí…ještě ten den večer za ním zajde a vše mu poví…o tom, co Sandra udělala…o tom dopise…i o tom, jak se teď cítí…Radek se rozpláče…bolí to! A jak…

Sandru miloval! Jeho jediná láska si vzala život, kvůli tomu, že si myslela, že ji nemiluje… Když Linda odejde zůstane sám…

Dává si to za vinu. Měl za ní jít, měl matce utéct…ten průser by mu zato stál!

Nikdy!Ona se už nikdy nedoví, jak moc ji miloval! Musí za ní…musí jí to říct! Když to dokázala ona…on také…

Ruce i nohy se mu třesou, když otvírá dveře na balkon. Výška z dvanáctého patra mu nahání strach…ale láska k Sandře ho v jeho jednání utvrzuje. Musí! Musí to udělat! Pomalu si stoupne na zábradlí…ještě chvíli váhá, ale potom… skočí…

Několik lidí ho vidělo…a volají sanitu…je ale pozdě. Nikdo krom Lindy a Mariany netuší, proč si Sandra i Radek vzali život…nikdo jiný o tom dopise nevěděl. Zemřeli pro sebe…jeden pro druhého…pro svou lásku…

Story

29. září 2009 v 14:35 | Hráblík = )
Když maminka jednoho dne večer chystala večeři, přišel za nído kuchyně
jedenáctiletý syn s lístkem v ruce.

S podivně strohým výrazem jí ho podal.

Maminka si osušila ruce o zástěru a pomalu četla:

* Vyplení záhonku : 20 Kč
* Úklid pokojíku : 50 Kč
* Nákup : 10 Kč
* Hlídání sestřičky /3x/ : 90 Kč
* Dvě jedničky : 50 Kč
* Každodenní vynášení odpadků: 30 Kč
* Celkem : 250 Kč


Maminka se na chlapce něžně podívala. Vzala propisku a na druhou stranu
lístku napsala:

* Devět měsíců nošení pod srdcem : 0 Kč *
Všechny probdělé noci, když jsi byl nemocný : 0 Kč *
Všechna pomazlení, když ti bylo smutno : 0 Kč *
Všechny osušené slzy : 0 Kč *
Všechny věci, kterým jsem tě každý den učila: 0 Kč *
Všechny snídaně, obědy, večeře, svačiny anamazané chleby: 0 Kč*
Každodenní péče : 0 Kč * Celkem : 0 Kč S úsměvem lístek
podala synovi.
Když si ho přečetl, cítil se zahanben.

Otočil lístek a pod svůj účet napsal: "Vyrovnáno."
Pak maminku objal a dlouho se k ní tiskl.

Když se v osobních a rodinných vztazích začne počítat, je
konec všemu.
Láska je buď zdarma nebo není vůbec.
 
 

Reklama