Krátké Přiběhy

Ne vždy se sny plní, tak jak chceme

25. června 2012 v 16:25 | Hráblík = )
Moje vysvědčení předčilo moje očekávání... no horší to být nemohlo. Povedlo se mi získat dvě pětky a zbytek samé čtyřky, až na angličtinu, tělocvik a chování, z toho mám jedničku. Nevím, kdy jsem stihla si to tak pokazit?! Možná to byly ty noci, kdy jsem ležela opilá za diskotékou s ním, nebo to taky byly ty dny, kdy jsem do školy nešla vůbec...
Domů se mi nechce, je tam máma a ten její přísný pohled, který mi říká, jak jsem ji zklamala..., ale to ona zklamala mě! Vždyť kdyby se tolik nestarala o "naše" mimino, nic by se nestalo a všechno by bylo ok, jenže oni s tátou nemyslí na mě, mají oči jen pro naši malou a mladšího bratra! Tak doufám, že se postarají aspoň o ně, když už to nezvládli u mě. Nesnáším jejich výčitky, vždyť to všechno způsobili oni, tak ať mi nic nevyčítají. Kdo se prosil o další dítě, když už dvě měli?!
A já jsem nejstarší, já mám být ta rozumná a ta co ustupuje, to ať se nezlobí, ale já mám svůj život a to, že do třeťáku jsem prolezla tak tak, neznamená, že příští rok třeba nezaberu. Nakonec můžu být premiantka, můžu, ale nechci. Je to moje rozhodnutí, já totiž do čtvrťáku nenastoupím, odjedu do Ameriky a už se nevrátím. Tady svoje štěstí nenajdu...

Už jsem v Americe, odpověděla jsem na inzerát práce v baru. Na letišti mě vyzvedl chlápek v obleku a vzal mi tašky a doklady, abych se o nic nemusela starat. Myslím, že to bude fajn... Můj sen se splnil, už nikdy se nevrátím domů, tady to bude mnohem lepší!
Titulek v novinách:
Bylo nalezeno tělo ženy, které nelze identifikovat... Jedno mezi dalšími tisíci...

Pověsti

31. ledna 2012 v 18:33 | Hráblík = )
Takže posílám krátkou povídku, kterou jsem vymyslela do dějepisu.
Měli jsme mít tři pověsti a já je prostě nesehnala, tak jsem si vymyslela vlastní :D
Posuďte sami, jesli se mi povedla :D
Je to už dlouho co se tento příběh odehrál, stalo se to na velký pátek, kdy se Země otevírá, aby vydala lidem své poklady. Skupinka dětí si hrála u studánky v parku, když v tom zašala voda bublat, děti se strachem rozutelky, až na jednoho chudého a odvážného chlapce. ten šel pomalu ke studánce a najednou uviděl ve vodě minci. Potopil se pro ni a zjistil, že ve vodě je mincí víc. Jelikož byl chlapec opravdu velmi chudý, všechny mince posbíral a vzal je domů. Od té doby žila jeho rodina v přepychu. Co se s nimi stalo nevím, ale na počest tohoto zázraku se postavila v Parku fontána, do které chodí lidé na památku cházet peníze.

To je vše :)
Hráblík.

Bezcená

23. srpna 2011 v 19:35 | Hráblík = )
Tato povídka je vymyšlena na téma týdne "Floccinaucinihilipilification".
Všechno začalo takto.
Bylo 18.9.20** můj kluk se se mnou rozešel, to že je mi nevěrný jsem dlouho věděla a konec jsem už jen očekávala, jako osvobození. Abych nemohla přemýšlet, nad tím, jak je život nespravedlivý a hnusný, že mi nic nedopřeje. Začala jsem chodit na diskotéky, do barů, na pařby. Do jednoho baru jsme chodili často, byly tam tyče a často i předem zaplacené dívky, které se tam kroutily a oblbovaly kluky, sledovala jsem je s opovržením.
Nabrala jsem si tam kamarádky, který mě podporovali. Ze začátku jsem totiž měla prachy a byla jsem jim dobrá, když potřebovali na cigára, nebo na flašku. Začala jsem kouřit. Hrozně mě to uklidňovalo a vlastně jsem přes den jen přežívala a těšila se na noc a na moji pravidelnou dávku nikotinu a chlastu. Jenže jednoho dne došly prachy. A já byla pro moje kamarádky bezcená. Vždyť už jim stejně nemůžu nic zaplatit, tak co?!
V té době jsme chodili do jednoho baru pořád dokola. Tešila jsme se na další a další akce. Tam jsem jednou prostě nabalila chlapa a ten mi dal nabídku. Pokud mu dám, on dá prachy mě. Já jsem je potřebovala, šla jsem. Stalo se to na záchodě vzadu. Bylo to hrozný a bolelo to. Prachy jsem dostala a vydržely mi dva dny. Potom jsem šla zase a zase a zase...
Teď když se po tomhle baru podívám, je mi špatně. Je mi špatně ze mě samotné, jak jsem takhle mohla klesnout? Jak jsem to skončila. Do školy se vrátit už nemůžu. Můj mozek už postrádá myšlenky. Sjíždím pervitin a jsem jednou z těch holek u tyče.
Nestěžuju si prachy mám, ale můj život je bezcený...

Existuje princ na kole?

2. června 2011 v 17:16 | Hráblík = )

Poprvé jsem ho viděla v parku. U nás v parku je to sice hrozný, jsou zde malé skupinky "dětí", teda spíše teenagerů, kteří si něco chtějí dokázat kouřením a chlastáním Friska nebo piva. Já tak trochu patřím mezi ně.
Kouřit jsem začala kvůli jenomu hňupovi, se kterým mi to prostě nesedlo. Měla jsem z toho trochu nervy a tak jsem začala kouřit. Dřívě jsem sice říkala, že bych to nikdy nestrčila do pusy a že je to odporný, ale časy se holt mění a já se měním s časem. Většinou si dám cigaretu před školou a někdy po škole. Snažím se to omezovat, protože vím, že to není zdravý, ale já to prostě potřebuju. No jo nikotin je návykovej, to se všude píše, ale proč to teda prodávaj? U nás je to k sehnání celkem snadno.
Ale abych se vrátila k tomu co jsem chtěla říct. Poprvé jsem ho viděla v parku, jel na kole. Divím se, co tu vlastě dělal, on totiž nikdy nekouřil a neviděla jsem ho ani pít. Měl sportovní, opálenou postavu, hrozně pěkný oči a nádherně voněl!
"Hej, kdy máme trenál?" Křikl na něho jeden z našich společníků.
Viděla jsem, že otočil kolo a mířil k nám. Začalo velké představování, po kterém jsem musela jít, nechtělo se mi, ale čekala mě babička. Nakonec jsem tam zůstala ještě chvíli a ještě chvíli, jenže potom už jsem měla tak tři minuty. Začala jsem panikařit a on mi nabídl odvoz. Sedla jsem si na štanglu a on mě opatrně a přitom rychle vezl k babičce. Cítila jsem vůni jeho parfému a bylo mi krásně. K babičce jsem to nakonec stihla. Když jsem dojeli, nabídla jsem mu pití a babička mi řekla, že si musím pospíšit, aby mi neujel autobus domů. Ten autobus mi nakonec ujel a on byl tak suprovej, že se nabídl, že mě hodí domů. Bylo mi blbý ho využívat, ale zase jsem chtěla být o trochu déle s ním, povídali jsme si o všem možném a když mě potom vezl domů, řekl mi, že mi krásně voní vlasy. Už jsem měla na jazyku, že mu řeknu, že on voní celej, ale je mi bylo blbý.
Druhý den jsem šli ven i s ním, dojel za mnou a když mmu potom byla zima, tak jsem si na něho sedla. kamarádi co byli s náma hned spustili. Dej jí pusu, dej jí pusu. A on jim řekl, ať se do toho nemotaj, ale nakonec mi tu pusu dal, potom další a další a další...
Další den přijel zase, protože chtěl vědět jak to s námi je. Oba jsme byli nerozhodní, ale on se mě nakonec zeptal. A já konečně slyšela tu větu, kterou jsem chtěla slyšet od té doby co jsem ho poznala.
"Chceš se mnou chodit?"
Moje odpověd byla jasná. Ano. Začali jsme spolu být víc a víc. Dozvěděla jsem se, že nekouří, že nepije, protože je sportovec, má slovenský přízvuk, protože slovák je, bydlel v Košicích. Byl na sportovním gymnáziu, které bohužel nedodělal. A ta hlavní věc byla, že ještě neměl žádnou holku. Já jsem sice jednoho kluka měla, ale byl to takovej vztah na nic. Shodli jsme se, že nebudeme spěchat. No ale potom se to prostě zvrtlo.
Moje kamrádka mě pozvala abych u ní přespala a že může dojít i on. Neváhala jsem a řekla, že příjdeme. Ta noc byla naše první společná. A byla se vším, co k tomu patřilo. Bylo to asi po týdnu našeho vztahu a i když jsem se domluvili, že nebudeme spěchat, najednou to šlo stranou. Vyspali jsem se spolu. Vím, že je to asi rychlý, ale prostě se to stalo.
Teď vím, že to byla chyba. Chyba, kterou už bych neopakovala. Začali jsem se vidět čím dál míň a nakonec řekl, dáme si pauzu, věděla jsem, že je to konec. Ale nelituju toho, pořád ho mám ráda a doufám, že jednou ten konec pauzy příjde a on se ke mně vrátí. Uvidíme.
Teď sedím v parku na té stejné lavičce, kouřím a přemýšlím, o našem vztahu, o něm. A v tom vidím kolo, na kole sedí on, jede sám, ale co když támhle na něho čeká nějaká druhá. Co nadělám, je to život, musím dál hledat prince na bílým koni a nesmím brát poskoka, kterej jezdí na kole...

Tento příběh je podle skutečné události, konec je domyšlený, ve skutečnosti jim to funguje a dnes 2.6. mají výročí dva měsíce. Přeju jim to, ale mně se prostě nelíbil tak "sladkej" konec. :D :)

Láska s vůni basketbalu?

24. dubna 2011 v 10:35 | Hráblík = )

Zvonek mi začal křičet u ucha, když se mi zdál tak krásný a napínavý sen! Když jsme vykoukla z okna, viděla jsem, že je tam tma. Už jsem chtěla začít nadávat, kdo si hrál s mým budíkem! A v tom mi to došlo, dneska je basket! Klucí hrají okresní kolo a já s mojí nejlepší kamarádkou jedeme s nimi, proto taky musím vstávat dřív, protože nám autobus později nejede. Připravená, nevyspaná, ale v pohodě jsem vyrazila z domu a mířila k autobusovému náměstí, kde na mě už čekala moje nejlepší kamarádka. Jeli jsme do Tišnova, když jsme tam dorazili, tak jsme zjistili, že naši kluci hrajou až druhý zápas a první hráli nějací kluci z okolí Brna proti už ani nevím komu, na první pohled mě zaujal jeden kluk. O přestávce jsme já a moje kamarádka šli za nima, fandili jsme a začali jsme se s nima bavit.
Myslím že u nás prostě přeskočila jiskra. Jo, asi jsem se mu líbila a moje kamarádka se líbila jemu kamarádovi. Je to úplně ideální!
Po pár dnech jsme měli hrát proti holkám, teda vlastně okresní kolo. Holky s náma nakonec nehrály, protože byly v jiné skupině, my ale za holkama šli. Ptali jsme se, jací kluci jsou a tak.
Nakonec za náma kluci i dojeli a mně bylo jasné, že to bude zase stejné...
Dojeli i po druhé a v té době už jsme spolu chodili, já s ním a moje kamarádka s jeho kamarádem. Bylo to fajn. Ale, jednou to přijít muselo.
Náš vztah trval pár dní.
Je to na dlouhé vysvětlování, ale vím, že s jedním nevydržím, on byl sice fajn, ale my s mojí kamarádkou jdeme dál, vždycky se najdou nějací dva kámoši, kteří naletí. Už jich to takhle udělalo dvacet šest. A bude jich víc, ale mě to ani nemrzí, protože hledám toho pravýho a za ním je cesta trnitá, i kdybych se chovala jako děvka. Je to život!

Je to trochu podle skutečných událostí, ale hodně sfantazírovaný, neberte to zle, je to prostě vymyšlenej příběh jo?

Pravá láska?

11. února 2011 v 16:05 | Hráblík = )
Dnes v 6 u hotelu :) Teda, tesim se na tebe! :))*

Přečetla jsem si SMS a moje srdce se vzneslo. Ano, konečně! Dneska se sejdeme!
Je sice o pár let starší, ale to mi vůbec nevadí! Aspoň je více zkušený!
Píšeme si asi tak už týden a já ho chci konečně vidět na živo.
Poznali jsme se na Face booku, když mi došla žádost o přátelství, myslela jsem, že je je to omyl.
Jeho fotka mi nebyla povědomá, ale přidala jsem si ho. Byl na první pohled sympaťák.
Začali jsme si psát a já následně zjistila, že je o čtyři roky starší, bydlí kousek ode mě a máme stejné zájmy. Posloucháme stejnou muziku a nemůžu se kvůli němu odtrhnout od počítače.
No prostě ten pravý!

Dneska je pátek 11.2.20**
Dnes bude ten den, kdy ho poprvé udvidím!! Hrozně moc se těším, takže následných šest hodin ve škole mi náladu nezkazily. Po škole na obědy a domů pro věci na trenál. Musím ještě na trénink s mojí taneční skupinou.
Trenál skončil a já zase běžím domů, abych se připravila a vyrazila za Ním! Dala jsem si rychlou sprchu, a oblíkla si pohldlné tričko a ryfle. Ještě vyčistit zuby a dat si žvejku, co kdyby, že?
Z našeho bytu jsem vyrazila s hodinovým předstihem, abych mohla v klidu dojít na místo setkání. A to jest náš Hotel. Už sto metrů před hotelem jsem viděla postavu stojící u kamenných schodů hotelu, jen tak ležérně opřenou o zábradlí. Poznal mě a zamával mi. Byl hezčí než na fotce a když mi řekl: Ahoj jeho hlas byl nehorázně dokonalý!
,,Půjdeme dovnitř?" Zeptá se.
,,Tak jo." Odpovím a přehodím si kabelku z jedné ruky do druhé.
On mi galantně otevře dveře a taky mi podrží židli. Po krátkém přemýšlení jsem si objednala pohár Hawai, který si dávám vždy a moc mi chutná. On si objednal jen kafe.
Chvíli bylo trapné ticho, ale potom se prolomily ledy! Začali jsme si povídat o všem a málem jsme si ani nevšimli, že nám nesou naši objednávku. Já jedla pomalu pohár a když se mnou začal flirtovat, začala jsem ho krmit pohárem. Jakmile jsme dojedli a on dopil kafe, zeptal se mě, jestli něm ještě nepůjdeme. Dohodli jsme se, že by jsme mohli jet někdy do Kina, ale dneska už půjdu domů, protože mě čekají naši, máme jet za příbuznýma do Čech.
Po chvíli mi nabídl, že mě odveze, přece nepůjdu pěšky. Nejdřív jsem s díky odmítla, ale nakonec mě přemluvil. Nasedla jsem do auta značky Opel a jeli jsme.
Navigovala jsem ho, protože se v našem městě moc nevyznal, ale když měl odbočit na naši ulic, začal nabírat rychlost a jel směrem z města. Okamžitě jsem věděla, že není něco v pořádku.
,,Už jsi měl odpočit." Řeknu potichu.
,,Si myslíš, že bych si s tebou jinak psal? Chci něco víc, než jen vození za ručičky, nejsem nějaký mladý ucho!"
,,Co tím myslíš?"
,,No že se spolu vyspíme! Kdybys chtěla bejt moje holka, uděláš to!"
,,Odvez mě domů! Hned!" Zakřičím.
,,Jasný, až potom, na co bych projel tolik benzínu jako?"
,,Říkal jsi, že bydlíš pár kilometrů odsud."
,,Jsi tak najivní!"
Podívala jsem se na rychlost jízdy, zatím musel jet padesátkou, protože byl ve městě, ale nabíral rychlost. V tom mě napadla jediná spásná myšlenka. Vyskočím z auta. Naštěstí neměl automatické zamikaní, takže, když jsem otevírala dveře, nemohl dělat nic jiného, než mě chytnou, což stejně nemohl, protože se musel věnovat řízení.
,,Neblázni! Zabiješ se!"
To už mi bylo jedno, z auta jsem vyskočila do příkopy a dveřmi od auta se hrozně bouchla do nohy. Kotník asi nevydržel. Z obličeje mi stékala krev a já jsem tam chtěla zůstat ležet navždy. Potom jsem ale uviděla, že jeho auto zastavuje. Naštěstí byl v blískosti silnice malý parčík a tak jsem se tam snažila odplazit. V tom jsem ucítila, že mě někdo zvedá na nohy, myslela jsem, že je to on, ale jeho jsem teprv viděla vystupovat z auta. Moje první myšlenka byla, že je to další úchyl. Byl to kluk, neviděla jsem mu do obličeje, protože měl kšiltovku, už jsem nabírala, že začnu ječet, ale chytil mi pusu.
,,Neřvi!" Sykl. A mně byl jeho hlas povědomý. Pomohl mi do parčíku a stouply jsme si za strom, který nás oba skryl.
,,Rexi trhej!" Křikl a já v tu chvíli uviděla psa, který celou dobu šel za mým zachráncem-úchylákem 2. Pes se štěkotem běžel na kluka, kterému jsem vyskočila z auta. Dal se hned na ústup před psem. Po chvíli se pes vrátil zpátky k pánovi, který si sundal kšiltovku a já v něm poznala svého nového souseda z domu.
Poděkovala jsem mu a začali jsme se bavit. Zjistila jsem, že šel se svým psem na procházku a v tom uviděl, že někdo vyskakuje z auta. Běžel mi na pomoc a zbytek už známe.
Vím, že mu děkuji za záchranu, protože tamten byl prachsprostej úchyl, kterej blbne holky po internetu, odteď si budu dávat větší pozor. Asi po týdnu jsem ho viděla ve zprávách. Byl obviněn za znásilnění několika dívek.
Moje noha byla bohužel zlomená, ale lepší zlomená noha, než zlomené srdce a duše.
A můj zachránce?
Je teď vlastně jen můj... :)
Hrablik.blog.cz

Kolotoč

25. ledna 2011 v 18:14 | Hráblík = )
Hrablik.blog.cz
Tam jsme spolu byli naposled.
Jenom ty, já a pod námi celé město.
Měli jsme ho u nohou a jeden druhého v srdci.
Tak proč jsem tě potom viděla s ní?
Nastoupil jsi znovu do kabinky a vyjel nahoru.
Teď jste měli u nohou město vy.
A na mě jsi asi zapomněl.
Mohl jsi říct, že je konec, teda vlastně, že nic nezačalo.
Nezapomenu, děkuji, že jsem poznala, jaký jsi.
Už tě nikdy nechci vidět.
Zbohem.
Řekla a zmáčkla tlačítko na kolotoči, které začalo s kolem vyvádět šílené kreace.
Mnoho lidí zemřelo a on?
On taky, jako její srdce...

Už nikdy

31. prosince 2010 v 17:42 | Hráblík = )
Poslední co viděla byla ohlušující záblesk a jeho jak letí.
Ano on letěl. Prý šel zapálit neškodnou rachejtli, ale nebyla neškodná!
On odletěl tlakem a ona za ním utíkala, ale jemu už nebylo pomoci.
Viděla jeho obličej ohořený od "neškodné" petardy. Už nemá ten andělský výraz.
Jeho ruka byla celá od krve. A v jeho těle byla díra. Tak veliká jako v jejím srdci.
Už se na ni nikdy v tomhle roce neusměje, ani ten příští.
On zemřel.
On už nebude.
Dnes ho viděla naposled.
Dnes 31.12.20**
A poslední co mu řekla bylo vrať se brzy.
Ale už se nikdy neuvidí!
Zemřel.
A její srdce zemřelo s ním.

Hrablik.blog.cz
Trochu depresivní :)
Štastný nový rok.
Pozor na petardy!

Nekonečný konec...

25. listopadu 2010 v 20:34 | Hráblík = )

,,Mami, neměli by jsme si už přezut ty letní gumy do zimních?!"
,,Ne ještě jsou dobrý, loni jsem na nich jezdila taky celou zimu. To je v pohodě, ale musíme dávat bacha na policajty."
,,Jak myslíš." Odpovím, ale myslím si  své. Zima už se ohlásila a je vidět, že silnice jsou namrzlé a na letních gumách to dost klouže, mamka je sice dobrá řidička, ale stát se může.
Když v tom jsem byla ozářená světlem protijedoucího auta. Viděla jsme světlo, mírná a bolest, tma a zase světlo. Co to je?
,,Vítej",řekne postava v hábitu.
,,Kde to jsem?"
,,Jsi v horizontu, jsme mezi nebem a zemí. Vyber si kam chceš jít. Tvůj život byl příliš mladý, než aby byl opět pryč."
,,Chci jít zpět, zpět na zem. Já chci poznat co je to život."
,,Dobře,"řekne ten v hábitu zamyšleně. ,,Ale pamatuj na zem už nepatříš za svůj osud si odpovídáš sama." Jeho slova slyším v ozvěnách když v tom...

Se narodila holčička měla 40 cm a 3,5 kg. Její očka byla zvědavá od narození.
V porodnici pobyla jen tři dny a měli je s maminkou domů.
Tatínek pro ně dojel autem a manželka se ptá: ,,Miláčku, neměl bys přezut ty gumy?"
,,Ne to bude v pohodě Zlato!"
Jedou po silnici, miminko je v sedačce a kouká na krajinu za oknem.
Když v tom ozáří řidiče slunce.
Miminko vyletí ze špatně zajištěného vajíčka, vidí světlo, tmu a zase světlo.

,,Tak jsi se vrátila." Řekl muž v hábitu.
A já prožila Deja vu své smrti...

Vtahy na Face booku

20. listopadu 2010 v 18:32 | Hráblík = )
Hrablik.blog.cz

Najela jsem na Face book a uviděla, že mám žádost o přidání do rodiny.
Kdo to může být? 
Že by mě zase holky označili jak sestru?

Klik

Uživatel ..... vás označil jako sestru.
On! On mě označil jako sestru! 

Jsme kamarádi, chodíme do třídy a povídame si.
No, ale on asi neví, že chci víc.
bere mě jako sestru.

Ale já chci víc!
Copak nechápe, že to bolí?

Tento příběh je smyšlený a neukazuje žádnou určitou osobu ani událost. Ale mnoho lidí se v něm může poznat.

Škola je můj život ♥

27. září 2010 v 19:16 | Hráblík = )
,,No to nemyslíš vážně!"
,,Ano myslím, na tu školu půjdu, i kdyby nevím co!"
,,Dobře takže konec?"
,,Konec?" Tímhle mě zasáhne. Bojím se, že bude konec našeho vztahu, ví že mám jen jeho...
,,Ano konec!" Prohlásí rezignovaně.
,,V tom případě souhlasím!" Řeknu a dávám si zálažet na tom, aby se mi neklepal hlas.
,,Cože?" Podívá se na mě, jako kdybych mu řekla že jedu do Afriky, jak vidím, spoléhal na to, že kvůli němu se na vysokou vykašlu. Ani mě to neudivuje. Byl vždycky dominantní a egoistický blbec. Nechápu ani proč sem si s ním začala. Snad možná proto, že mě vzal pod svoje ochranná křídla a já ho zezačátku považovala za otce, kterého jsem neměla.
,,No, tak nemáme o čem mluvit." Řekne, zvedne se a bouchne dveřmi od bytu.
Zůstala jsem sama, jakožto tolikrát v mém životě.

Po 3 rocích:
Když teď z odstupem času vzpomínám na své promarněné šance, kvůli němu. Říkám si jak jsem byla pitomá.
Sice jsem ho měla ráda, ale jsem ráda, že jsem se rozhodla radši pro vysokou školu, než pro něj. Od své kamarádky vím, že se rychle otřepal u našeho vztahu a našel si za mně náhradu. Jeho blahobyt mu prý ale dlouho nevydržel, protože si tato slečna nedávala pozor a otěhotněla s ním. Následovala obrovská svatba, na které se opil do němoty a tchýně za něj musela říkat, že si její dceru bere z vlastní vůle.
Zatímco on šel do chomoutu, já jsem zůstala sama. Moje samota trvala dva měsíce. Truchlila jsem pro skončení vztahu, pro něj a taky proto, že jsem se zklamala. Potom mě začal můj vysokoškolský spolužák zvát na různé akce a později šel rovnou k věci a pozval mě na rande. Váhala jsem, nechtěla jsem se znovu spálit, ale nakonec jsem to riskla. A risk byl pro mě zisk. Myslela jsem že je to ten pravý, ale bohužel. Sice ten půl rok s ním byl úžasný...
...ale potom jsem konečně potkala toho pravého! Nedojel na bílém koni, ale v trochu lepším autě a velmi mi pomohl. No byli jsme s mím půlročním objevem na oslavě narozenin jeho kamaráda a on se slušně řečno strašně opil.
Bratr oslavence mi nabídl pomoc, no a při té pomoci jsme odvezli mého teď už ex přítele k němu domů. Můj zachránce mě pozval na kávu, což v půl druhé ráno nebylo zrovna ideální, ale já byla ráda a šla jsem, byl mi sympatický, usměvavý a hlavně jako jediný mi nabídl pomoc.
Šli jsme ke mně a dali si čaj, místo kávy. No a nezůstalo jen u kávy.
Jsme spolu až doposud.
Opravdu je to můj princ na bílém koni.
Škola je můj život, miluju učení, protože On taky miluje učení. A protože miluju jeho a on mě.

Ve škole miluj studování, po škole studuj milování...

Hrablik.blog.cz

K lásce jsou dva

15. srpna 2010 v 14:17 | Hráblík = )
Píp Píp
Hrablik.blog.cz
Utíkám k telefonu, čekám zprávu od Simona:

SEJDEME SE ZITRA V PIZZERII V JEDNU

Těším se, ale teď už musím spát, musím být hezká, abych sem mu líbila!
Je ráno a já se těším na naši schůzku! Jak já ho miluju.
Pěkně jsem se nalíčila, dala jsem si nové kalhoty a jeho oblíbené tričko, to který má tolik rád!
S úsměvem na rtech jsem vyrazila do práce a čekala, až mi skončí směna. O půl jedné jsem se začala zvedat od stolku a mířila do naší pizzerie, kam chodíme se Simonem slavit.
Je jedna hodina ta po pravým poledni.
Chci vejít, když v jsem zjistila, že ta zpráva nebyla pro mně a někde uvnitř mě to explodovalo hrozná bolest!
Rozhodla jsem se jít do Bistra naproti a podívat se,třeba je to zdání, třeba ta blondýnka, co sedí vedlě něj a je o něj opřená a hladí ho nepatří k němu! Třeba je to jinak!
Je červen, jsou čtyři odpoledne a připadá mi to jako tísíce let! Už tři hodiny se zamilovaně díváš, už tři hodiny se při jídle líbáš...
Já sedím naproti, je to zvláštní pohled, když se o tobě člověk dozví víc!
Připadá mi to že něco ve mně umírá, že se mi bortí moje jistoty a můj život!
Rozhodla jsem se, zvedla jsem se od stolu, zrovna když blondýnka odešla asi na záchod a běžela za ním.
,,Jé ahoj miláčku, to jsem se tě lekl!" Řekl mi. ,,Nemáš být v práci? Jak to stíháš, musíš se šetřit, nesmíš se tolik dřít!" Skoro si mě těma řečma dostal a pak si mě rychle pro jistotu objal. Vím že to nebylo tvoje první dnešní objetí, všechno jsem to viděla!
,,Viděla jsme tě s ní!" Byla jen moje slova.
A odcházela jsem, od něj a od té Blondýnky, ať je s ní, já o něj nestojím!
Zrada bolí, ale co se stalo asi se mělo stát.
Zbohem moje lásko, zbohem příteli, my dva jsme skončili.
Život jde dál, i když to bolí...

Každý mi tě lásko závidí

8. srpna 2010 v 18:08 | Hráblík = )
Napsala: Kateřina Robeová alias Hráblík =)
Nekopíruj a když si to budete číst pusťte si :

...Rádio Impuls a hrajeme hezky česky tak si to užíjte...

Line se z rádia a já sedím unuděně u stolu a pozoruji jak začíná pršet.
,,Adame! Běž mi do obchodu koupit mouku!! A hned!" Slyším jak na mě křičí máma z kuchyně.
,,Ale mami! Vždyť venku prší!"
,,Neodmlouvej, vem si deštník a mazej, myslíš si že když máš sedumnáct tak mě nebudeš poslouchat? Dokud tu bydlíš tak budeš!"
Vzal jsem si mikinu, deštník a šel jsem si pro peníze od mámi a ještě šel vypnout rádio.

....Poznal jsem teď jednu z mála, bylo to venku v dešti, jen tak v tričku sama stála, tak jsem ji půjčil deštník,aby víc už nepromokla, neboť déšť smývá krásu, vím že jsem v ní našel poklad a ona ve mně spásu....

Tu písničku od někud znám, uvědomil jsem si že je to písnička od Michala Davida - Každý mi tě lásko závidí. Sjel jsem výtahem a vyšel z domu, když jsem ji uviděl! Stala tam jen v tričku, přesně jako v té písničce. Drobně pršelo a já se díky té písniče odhodlal.
,,Nechceš půjčit děštník?" Zeptal jsem se. Mile se usmála.
,,Jasný, ale já musím domů a ty máš určitě někam namířeno."

...Pod deštník jsem se sní schoval, abych jí viděl zblízka, v duchu jsem však uvažoval, dá-li se nečím získat, bylo mi s ní neskutečně, líp než-li každý víkend, přál jsem si ať prší věčně, ať dál jsme pod deštníkem...

V tu chvíli jsem zapomněl na mámu a na její mouku, nebo co to potřebovala a šel jsem s ní až k jejímu domu.

Každý mi tě lásko závidí, když Prahou jdem, ulicí k nám, já vím že každý mi tě lásko zavidí, já s tebou jsem, rád sám.

Do Viktorie, ano tak se jmenuje, jsem se zamiloval na první pohled a možná po druhém pohledu ještě víc, ona do mně taky a když potom šla domů, dala mi svoje telefoní číslo a já hned po příchodu domů jí chtěl zavolat, když v tom na mě máma začala ječet kde má tu mouku, musel jsem se začít smát a máma byla nazuřená tím víc.
Teď je to rok co jsme spolu a když slyším písničku od Michala Davida vždycky vzpomínám.

...Dneska vím, že bych jí neznal, jít tenkrát bez deštníku, že ji tramvaj neodvezla, to jsem měl velkou kliku, možná že jsem něco tušil, snad jsem měl stejnou cestu, udělal jsem co se sluší, řek jsem jí pojď a nestůj...

Ano Písnička Každý mi tě lásko závidí má pravdu, Viktorii skutečně ujela tramvaj a mě kdyby máma s deštníkem neposlala pro mouku, nikdy bych ji nepoznal.
Jsem rád, že ta písničky existuje...

Bez odrazu v zrcadle

28. června 2010 v 15:02 | Hráblík = )
Hrablik.blog.cz

Slíbená povídka

Začalo to už ve školce,
my dvě byly nejlepší kamarádky,
sice každá jiná, ale přes to,
bez té druhé to nešlo.

Na I. stupni ve škole jsme byly oblíbené a obě hodně chytré. Každý s náma chtěl kamarádit, my měli ale jedna druhou a nikoho jinýho jsme nepotřebovali.

Na II. stupni už jsem byla oblíbenější a chytřejší, Její rodiče se rozešli a Ona šla se známkami dolů, nakonec se vzpamatovala. v té době se to ale změnilo. Byla jsem blondýnka a Ona bruneta, nechala jsem si udělat nový sestřih, Ona došla druhý den se stejnými vlasy a přebarvenými na blond! Po pár dnech jsem uviděla že nosí čočky, aby měla modré oči, místo zelených, teď se mi podobala dokonale!

Bylo mi to divné, ale v té době mi to lichotilo. Onemocněla jsem a když jsem se vrátila do školy Ona byla premiantkou třídy, oblíbená a byla moje kopie! Po pár dnech mě nechal přítel a začal chodit s Ní!
Když jsem se na Ni podívala viděla jsem svůj odraz v zrcadle.

Sebrala mi identitu, na škole jsem skončila a šla na jinou, přetrhala jsem s Ní kontakty a začala znovu, bez svého odrazu v zrcadle...

Vymyslela jsem to já, prosím nekopíruj!

Kamarádství

21. února 2010 v 11:52 | Hráblík = )
Nekopírovat!! Moje tvorba, jinak vás najdu a zabiju!

Já a Oliver jsme byli nejlepší kamarádi od malička, jsme sousedi a chodíme spolu do školy, Oliver je ale starší. Nejsme oblíbení, ani moc známí.
Já nosím rovnátka a Oliver brýle, dokonale se k sobě hodíme, Olivera baví číst, mě taky, máme stejné zájmy, Olivera baví ježdění na kole a ve sportech je úplně bezvadnej! Prostě byli jsme nerozlučná dvojka už od malička. Rano, když jsme chodili do školy, Oliver dva krát pískl a já vycházela z domu.
potom se to jednoho dne prostě změnilo, mě sundali rovnátka a začali si mě všímat kluci. Chodili jsme do devítky a já se dostala na špičku ve škole, kdyždej chtěl se mnou kamarádit, nebo mě alespoň trochu poznat. Přestala jsem se s Oliverem bavit, když jsem slavila patnácté narozeniny, došel k nám u prostřed mejdanu, všichni se mu začali smát a já mu řekla at vypadne. Od té doby jsem se s ním nebavila.

Tohle vše co jsem napsala jsem udělala před třema rokama. Od té doby mě třídní machr zatáhl do velkýho průseru. Byly v tom drogy. Rodiče mi to asi nikdy neodpustí, ale co teprve Oliver. Šla jsem se na něho zeptat, jemu je ted už devatenáct a mě osmnáct. Nejdřív mi otevřela jeho maminka a říkala, že je na intru a že dojede o víkendu.

Znovu jsem se zastavila, byl doma a šel se mnou ven. Je ted hrozně vysoký a brýle už taky nenosí, je krásnej a určitě posiluje! Vůbec bych ho nepoznala! Jak jsem ho takhle mohla přehlížet?? Vždyt já jsem ho měla tolik ráda a vím, že on mě taky, ted už ho nemám jen ráda, jsem do něj zamilovaná. Zase jsme začali být kamarádi.

Po měsíci jsem se dozvěděla že Oliver, můj Oliver už má jinou holku! Proč?! Když jsem se to dozvěděla, byla jsem rozhodnutá, řeknu mu, že ho miluju a že bez něj nepřežiju! Když jsem mu to říkala, jen se na mě díval jeho krásnýma očima a potom otevřel pusu a myslela jsem, že řekne, taky tě miluju! Opak, on mi řekl, že mě miloval, tehdy když nám bylo čtrnáct, i s rovnátky jsem byla jeho nejlepší a nejkrásnější kamarádka! Miloval mě jak jen to šlo! Já jsem mu hrozně ublížila, ted miluje tu svoji! Řekl mi to a odešel, nechal mě na houpačkách, kde jsme si hráli, když jsme byli malí!

Já bez něj ale nemůžu být! Kdyby tak šel vrátit čas! Začít znovu! Hned! Na zemi ležela žiletka, vzala jsem ji a řízla jsem. Potom už byla jen tma. Musím začít znovu...

Z "ošklivého káčátka" krásná labuť

23. ledna 2010 v 18:47 | Hráblík = )
,,Mamí, došel ti dopis!!" Křičí moje malá dcerka a utíká ke mně s obálkou. Docela jsem se divila, ke mně akorát chodí výpis z banky, na kterém je opravdu velká suma, jsem spisovatelka, byl to můj životní cíl již od dětství, konečně se mi splnil a jsem velice známá, pořád jezdím na různé podepisovací akce a mám spoustu faninek! Jsem ráda, že se mi můj sen splnil. Bohužel, manžela nemám, odešel ode mně a od mé malé Lucinky, když jí byl rok, nemohl unést, že vydělávám víc než on..
,,Jo? A nespletla se paní poštačka?" Zeptám se dcerky.
,,Ne, ale myslím že to bude od nějaké tvojí fanynky, protože adresa je napsaná rukou." Jak vidím moje dcera je opravdu chytrá. Jdu do kuchyně pro nůž a obálku rozříznu. Otevřela jsem ji a myslela jsem, že údivem spadnu na zem! Přišla mi totiž pozvánka na třídní sraz!
Hodně jsem se divila, protože na základce jsem byla lůzr, brýle a rovnátka, které mě každý den provázeli, mi na kráse nepřidali, můj účes ze splihlých vlasů byl také otřesný! Učení mi šlo skvěle, takže nálepka třídní šprtky mi zůstala až do devítky, všem jsem byla dobrá jen na opsaný úkol, nebo písemnku.
Přemýšlím, jestli mám jít, nebo ne. Nakonec mě Lucinka přemluvila, odvezla jsem ji k babičce a teď jedu na školní sraz po deseti letech.

Vešla jsem do místního sálu a uviděla svoje bývalé spolužáky. Abych pravdu řekla, skoro nikoho jsem nepoznala!
Bývalé třídní krásky vypadaly opravdu hrozně, ani kilo make-upu jim nepomohlo, třicet kilo nadváhy a kruhy pod očima vypaly opravdu strašně! Většina kouří. Uvidím i bývalého školního idola Pavla, který je tlustý, má šedé pruhy ve vlasech a žluté zuby! Ovšem nikdo, nepoznal mě! Teď již bez rovnátek, s novou trvalou a čočky místo brýlí mi dodali úplně jiný vzhled. Když si vzpoměnu, kolikrát se mě tito lidé posmívali kvůli mému vzhledu! Chce se mi smát, všechno se obrátilo, nechci být zlá, ale já jsem na rozdíl od nich slavná spisovatelka, dávno jsem jim odpustila, ale pořád mě to mrzí...
Povídali jsme si, když vešel nějaký můž, krásný vysoký a milý úsměv na tváři. On mě poznal, ale já jeho ne. Potom mi řekl kdo je, byl to můj idol! tolik se mi líbil, zjistila jsem, že já jemu i s rovnátky a brýlemi také. Ted jsme spolu s Lucinkou a čekáme melého Honzíka.
Jak jsem se přesvědčila, pohádka o Ošklivém káčátku existuje, já to můžu jen potvrdit, vždyť jsem důkazem...
Obrázek z -- * LoWeGiRLs °°
 
 

Reklama