Katka Robeová alias Hráblík =) na Blog.cz

Mám ráda tu ulic. Jsem ráda, že tady bydlím :)

Krásný mraky :)

On je krásnej, umí hrát na nástroj =)

A má nádhernej úsměv =)

ta písnička je fajnová.

Sice takovej žánr neposlouchám, ale je boží! =)

Ahojte.

Dneska musím nachytat věci.

Ve čtvrtek to začíná. Škola, ano škola volá! :D

A já se docela těším na ty nový lidi.

Dneska musím jet ještě do města a koupit si silonky :D

A nějaký věci ještě :) A taky babičce dárek k naroeninám. :)

Co vy?

Je něco novýho? :)

Přišla jsem na to, že kluci v mým věku jsou važně ještě malý děti, protože nevim jak to popsat, abych nikoho neoznačila. Ono to totiž asi nejde, nikoho neoznačit :D Kluci asi potřebujou fakt více času na dospívání(?) :D Nebo na co.

Najivita mě prostě opustila. (Bohužel moje srdce ne)

Tento ↑ jsem vymyslela :)

Přestala jsem o tom přemýšlet a jela jsem domů. Do školy už jsem to nestíhala a z dvou dnešních pádů mě všechno bolelo. Dojela jsem od naší ulice, když jsem opět viděla jeho auto! Zabočila jsem okamžitě do naší zahrady a skryla se za zdí. Viděla jsem jeho oči, zase byli černé a hrozně mu jiskřily. S někým volal. Měl u ucha telefon a šíleně gestikuoval. Měl otevřené okno auta a zastavil se u nás před domem, tak jsem uslyšela kousek z hovoru.

"...ne, taky to nechápu! Jo vím co to znamená, budou mít navrch pokud najde svůj přívěsek, ale co mám dělat. Teď už se mnou nikam nepůjde! Musel jsem na ni použít moc! Utekla stejně! A co ať si to Tamara zkusí sama! Končím, za půl hodinu budu u portálu, čau!"...

Říkal ještě něco, ale to už se zase rozjel a já se konečně postavila. Odvezla jsem kolo do garáže a šla do domu.

"Co to děláš Katko?! Tobě se něco stalo?" Spustila na mě máma. "Ty jsi spadla z kola?"

"Srazilo mě auto." Řeknu jen a jdu po schodech nahoru do mého pokoje. Představuju si jak padnu na postel a budu spát a budu dlouho spát, jenže spánek mi asi není dopřán! V pokoji mi zůstala jen skříň a stará židle.

"No víš Katy mi jsme nábytek už přestěhovali. Do večera jsme to tu chtěli uklidit a jít už do našeho nového domu. Tvoje věci jme odvzli jako první. A kde jsi tak dlouho byla? Vždyť už je devět! Jak dlouho jsi jezdila po městě? Nebolí tě něco? Nepojedem na pohotovost?" Začne máma, ale mě už nebaví poslouchat, chce se mě spát! Jsem unavená. Energie, co jsem měla v autě už je pryč a já chci ležet!

"Nic mi není mám to jenom odřený a asi naražený. Jsem v pohodě."

"No tak víš co, na vem si klíče a jeď spát do novýho pokojíka, jo? Myslím že tam bude táta, tak jeď, uvidíme se večer, až to tady dodělám."

Bez řečí jsem si vzala klíče, sešla dolů pro kolo a jela domů. Když v tom jsem zase uviděla to auto. Jel směrem do centra, rozhodla jsem se ho sledovat a jela jsem asi dvě stě metrů za ním. Zaparkoval na veřejném městském parkovišti, zamčel auto a šel směrem k hospodě. Kolo jsem odhodila od stojanu a vešla do hospody. To ale nebyl dobrej nápad, protože já jsem měla být ve škole a v hospodě byla jen uzavřená společnost. Než se barman rozkřičel, co tu dělám a než jsem zabouchla dveře, tak jsem viděla toho kluka, potom nějakou holku a dalšího kluka. Tři páry černých očí se ke mě otočili a já zabouchla dveře a rozběhla se ke kolu. U kola už ale byla ta holka! To není možný, že by měla dvojče? Blbost!

Optimista je člověk, který prošlape boty a prohlásí, že se konečně postavil na vlastní nohy.

Haters → Nenávistní.

Prostě lidi, co závidí.

Jak zpívá Sharkass :)

Haters jsou pozadu, nemají ponětí. Až blbost bude nadnášet, tak všichni odletí.

Fajnovej song :) Chytlavá melodie :D

Tato povídka je vymyšlena na téma týdne "Floccinaucinihilipilification".

Všechno začalo takto.

Bylo 18.9.20** můj kluk se se mnou rozešel, to že je mi nevěrný jsem dlouho věděla a konec jsem už jen očekávala, jako osvobození. Abych nemohla přemýšlet, nad tím, jak je život nespravedlivý a hnusný, že mi nic nedopřeje. Začala jsem chodit na diskotéky, do barů, na pařby. Do jednoho baru jsme chodili často, byly tam tyče a často i předem zaplacené dívky, které se tam kroutily a oblbovaly kluky, sledovala jsem je s opovržením.

Nabrala jsem si tam kamarádky, který mě podporovali. Ze začátku jsem totiž měla prachy a byla jsem jim dobrá, když potřebovali na cigára, nebo na flašku. Začala jsem kouřit. Hrozně mě to uklidňovalo a vlastně jsem přes den jen přežívala a těšila se na noc a na moji pravidelnou dávku nikotinu a chlastu. Jenže jednoho dne došly prachy. A já byla pro moje kamarádky bezcená. Vždyť už jim stejně nemůžu nic zaplatit, tak co?!

V té době jsme chodili do jednoho baru pořád dokola. Tešila jsme se na další a další akce. Tam jsem jednou prostě nabalila chlapa a ten mi dal nabídku. Pokud mu dám, on dá prachy mě. Já jsem je potřebovala, šla jsem. Stalo se to na záchodě vzadu. Bylo to hrozný a bolelo to. Prachy jsem dostala a vydržely mi dva dny. Potom jsem šla zase a zase a zase...

Teď když se po tomhle baru podívám, je mi špatně. Je mi špatně ze mě samotné, jak jsem takhle mohla klesnout? Jak jsem to skončila. Do školy se vrátit už nemůžu. Můj mozek už postrádá myšlenky. Sjíždím pervitin a jsem jednou z těch holek u tyče.

Nestěžuju si prachy mám, ale můj život je bezcený...

Říkal jsi, že tady budeme bydlet. A říkal jsi to s úsměvem na tváři

Mě nemohlo napadnout, že tě odvede a sama ti uvaří.

A zůstane mi jenom ten dům, s okny fancouzký.

A srdce na kousky...

MiQelka ~ Moje kamarádka, kterou znám i v reálu :) Jsem ráda, že jsem ji poznala. Zná moje začátky na blogu. Náhodou jsem na její blog klikla, když jsem projížděla nejnovější články a poznala jsem, že je to spolužačka ze školi. začali jsme si psát a už to jsou dva roky. Nádherně fotí. Její fotky jsou skoro droga, na každou další se těším, jako na další dávku! :D Takže ty jsem vlastně můj dodávač drog. Asi tě udám! :D

Zuzie ~ Moje dvojče, které jsem objevila v začátcích blogu. Tehdy naše blogy zdobily pixelky a byli jsme naše oblíbené AfFíČKa :). Teď má moje blogová sestřička nádhernej autorskej blog, na kterej ráda zavítám. Určitě se s tebou chci někdy vidět. ta naše republika není tak veliká. Jednou za tebou přijedu! :) Dělá nádhernou grafiku!

Marmeládová princezna ~ znali jsme se, potom jsme na sebe ztratili kontakt a potom jsme se zase našli. Takhle ot začalo. Napsala jsem ti na blog asi po půl roce. Předtím jsme si psali, ani nevim, proč to odeznělo. Potom jsem se zase našli a začali si psát. Zjiš´tovali jsme, že máme moře věcí společných a teď se přátelím i na Face booku! :D Potom co jsi zjistila, ž úchyl nejsem :D :) Miluju tvoje úžasné komentáře a tvoje úžasné články :) jednou se spolu musíme sejít. Třeba v Brně, půjdeme nakupovat! :D :)

Porcelánová baletka ~ Známe se už docela dlouho. Miluju tvoje povídání o životě, klucích a tvých zážitcích! :) Jsiúžasnej člověk, kterej mě v mnoha věcech podporuje. Tvůj blog je Anonimní, ale to mi nevadí, dovedu si tě představit, jako naprosto super holku. Jsem ráda, že vím, že někde v tomhle "zlým" světě je takovej člověk jako jsi ty. Jsi jedinečná a to je dobře! Jsi svá. :)

Maki ~ Jsi super kamarádka. Znám tě z Face booku a taky ze Skypu a jsem za to ráda. Mám tvůj blog ráda, i když už tam nechodíš, ale to nevadí znám tě. Bydlíš v brně, jednou se potkáme. Protože těchci poznat. Jsi naprosto úžasná holka. Držím ti palce s tvojí láskou ;)

Sofie ~ Moje blogová známa, která (snad) s nadšením čte mé články. Sice není na blogu moc často, ale její zážitky za to potom stojí. Je to normální holka, která se doma hádá s rodiči a bratrem. Musíš jim vysvětlit, že z toho možná vyrostem. Já ti rozumím a mám tě moc ráda. Jsi super holka do nepohody. :)

Steph ~ Ty jsi mi padla do oka. Skvěle jsme si pokecali na FB. Líbí se mi tvůj blog, kde píšeš zážitky. Třeba stavění houpačky. :D :) Jsi určitě skvělá holka, se kterou jednou uděláme dámskou jízdu. :) A dáme i kafe (S cukrem a 1/3 mlíko). A mám ráda tvoje povzbudivé komentáře :)

Asi se divíte, že každýmu píšu, že se s ním chci sejít, ale já opravdu chci. Chci se s nimi potkat. Všichni jsou to úžasný lidi, kteří mi rozumí a já je mám šíleně ráda a moc mě mrzí, že nemůžu bydlet ke každýmu blíž. Protože kdyby jo. Byl by můj život naprosto dokonalej. Měla bych kolem sebe lidi na kterých mi záleží a kterým rozumím.

Nikdy na vás nezapomenu, ani kdybych zrušila blog. Což nidky neudělám. Možná skončím, ale nikdy bych neukončila mojí životní práci. :)

Pavel ~ Abych pravdu řekla u tebe Pavle někdy nevím jestli timám vykat nebo tykat :D Připadáš mi šíleně chytrý. A mám ráda tvůj blog, plný tvých naprosto krásných autorských fotek. Jo a taky ti závidím ten tvůj les :D :) A někdy mě dlužíš tu jízdu na kole. Slíbil jsi mi, že mě svezeš :)

Vendy ~ Mám ráda tvůj blog. Kam ráda zajdu. Mám ráda tvé krásně chytré články a miluju tvoje upřímné a krásné komentáře. Vlastně se neznáme, ale tonevadí. Mám ráda tvůj blog :)

Axe Deedee ~ My jsme si vlastně vyměnili tak dva nebo tři komenáře, ale přesto jsi mě učarovala. Budu ráda, dkyž se víc poznáme. :)

Až budu dospělá a moje dcera se mě zeptá : "Mami, kdo byla tvoje první opravdová láska?", nechci vybírat staré fotky... Chci se jen podívat na konec pokoje a říct: "Podívej moje malá, tam sedí..." ♥

Tento článek byl nejdřív určený do Témat Týdne, na téma Dospělost.

Jenže jsem na to zapomněla, proto je tu teď :D :)

Proč být dospělí,

když můžeš být dítě?

Proč nezůstat déle v posteli,

zda bežet do práce hbytě.

Proč nebýt bezstarostní,

proč se brzy stresovat.

Proč nemůžeme být déle děti,

Proč chceme hned milovat?

Mame své sny a své cíle.

A aby jsme jich dosáhli, ujdeme míle.

Je jasné, že jsem stále děti

a dospíváme skoro na pokraji smrti.

1. Zdá se mi nejhezčí. :)

2.

3.

Vyfoceno nedávno :)

Hrozně se mi líbil ten "kouř" nebo co to bylo :)

"Kam tě mám odvézt? Nechceš do nemocnice?" Ptá se starostlivě.

"Ne, odvez mě prosím do školy." Chtěla jsem dodat, že adresu jistě zná, protože z ní nedávno vylezl, ale nechtěla jsem ho naštvat.

"Dobře." Odpoví mi, ale když měl odpočit k parkovišti školy jel dál! Lekla jsem se, ale pak mě napadlo, že se chce otočit, tak jak to dělá mamka. Ale neudělal to! Jel dál.

"Co to děláš? Už mám vystoupit!" Řeknu a drobet se mi klepe hlas. Ani se po mně neotočí a zvýši rychlost auta. Pane bože, co to je za šílence, pomyslím si a v tu chvíli mě napadne spásná myšlenka. Vyskočím za jízdy. Ano, sice příjdu o moje kolo, ale aspoň zachráním sebe. Pomalými pohyby přibližuji ruku na kliku dvěří, když v tom se na mě podívá ten kluk a oči má celé černé. Auto se zamče samo od sebe a já jsem uvězněná v autě.

"Co to ksakru bylo?! Seš normální? Okamžitě zastav!" Zařvu na něj, ale on prostě neodpovídal. Jeli jsme z města, strašně vysokou rychlostí. Moje myšlenky byly jasné. Dneska zemřu, buď se zabiju společně s ním a nebo mě zabije on. Strašně jsem zmatkovala. Najednou jsem cítila strašlivý příval energie, myslela jsem si, že dokážu všechno na světě. Teď jen přemýšlet, co mám udělat? Nejlepší by bylo. Kdyby došel benzín. Podívala jsem se na rafičku, která ukazovala plnou nádrž a tak hrozně jsem si přála, aby nádrž byla prázdná! A hle! Rafička nádrže trochu zakolísala. Ale nepohla se ani o píď, v hlavě mi kolovali myšlenky, ale najednou jsem věděla, co mám dělat. Myslela jsme na to, aby nádrž praskla, nebo aby se nafta vypařila. Myslela jsem na páru a na vodu, viděla jsem jak všude prší, nemohli jsme se hnout ani o píď a on musel zastavit. Když jsem otevřela oči, viděla jsem, že začalo pršet.

"Cos to udělala?! Sakra! Okamžitě to odvolej! Jak to, že máš síly? Ještě je nikdo neměl neprobudit!" Začal na mě křičet a panikařil. Nevěděla jsme o čem to mluvil a myslela na déšt, který nám kape na kapotu auta. Kde mizí a představila jsem si že mizím jako déšť. Představila jsem si náš rybník a jak v něm plavu.

"Okamžitě toho nechej!" Řekl a oči mi černě žhnuly. Kolem mě začal být oheň. Pálil a já nevěděla jak dál. Citila jsem na rukách pouta, která pálila jako oheň. Představila jsem si jak jedu na kole u rybníku se školní taškou na zádech.

Uviděla jsem záblesk modrého azurového světla. Cítila jsem vůni vody a byla jsem pryč. Dostala jsem se z toho auta a najednou zase padala z kola. Dneska už podruhé! Roztrhla jsem si už tak rozbité džíny, ale jinak jsem byla v pořádku. Nevím co to bylo. Jak jsem se ztoho auta dostala? Že bych se zamysela? Blbost! Odřený loket a šrám na tváři dokazovali, že se to doopravdy stalo. Navíc ještě teď mě pálí zápěstí, na kterých jako bych měla ohnivá pouta. Ale měla jsem tašku i kolo! Jak bych se mohla sama dostat na druhou stranu města?!

Já se nemaluju :)

Moje malování by šlo spočítat na prstech jedné ruky :D

Mě to nebaví :)

Akorát nehty jsem teď měla poprvé nalakovaný :D :)

A to se mi líbí :)

Ahojte.

Mám se dobře :) A dobře je za tři :)

jsem trošku nemocná. Bylo to tím deštěm, jak jeden den pršelo :D

Já zmokla dvakrát! :D

Jinak asi nic převratnýho není :)

Musím si začít pomalu chystat věci na intr :D

Už jenom 12 dní! x)

Řekla bych, že to rychle uteklo :) A vedlo to k hodně změnám, kdybych měla tyto prázdniny zrekapitulovat, musela bych přemýšlet i o těch devíti prožitých letech s mojí třídou. Ano pořád jim říkám moje třída, i přes to, že nejsou a už ani nebudou.

Je mi to líto, ale vím, že se s nima budu vídat, ale už to bud jiný, Neuvidím je každej den. Teď už jen maximálně o výkendu.

Ale na intr se těším. těším se i do školy. Ne nemám horečku :D. Těším se na nový lidi. Snad i kamarády :)

Určitě tam budou fajn lidi.

Jinak náš pes bude mít štěňata :)

Těším se.

Hráblík.

Vyfoceno nedávno.

Protože docela nedávno jsem zjistila, že jedině s makrem vyfotím to oko krásně :D :)

Obě oči jsou moje, i když každý vypadá jinak :D

"Katy! Vstávej dneska jdeš naposledy!" Volá na mě máma ze spodu. Co dneska už je pátek? Asi ano. Týden uběhl jako voda. Vylezla jsem z postele, ale musela jsem se přemáhat. Raději jsem vešla hned do koupelny a chrstla jsem na sebe proud ledové vody, z které jsem se až probrala. Vyčistila jsem si zuby a šla jsem se převlíct z pyžama. Vzala jsem si červené tričko a dlouhé modré džínsy. Miluju pohodlné oblečení. Vzala jsem si tašku a sešla do přízemí.

Máma už podupávala nohou pod schody a řekla mi, že dneska mi to teda trvá nad míru. A že autem mě nepoveze, takže si vezmu kolo. Souhlasím a jdu si vzít snídani. Mamka by mě bez ní nepustila. Tvrdí, že by mi to jinak nemyslelo, ale já myslím, že snídaně nepomůže! Napiji se ještě kafe a už si nasazuji lehký kabát. Přece jenom je sice květen, ale zima po ránu je. Vezmu si klíče a bouchnu domovními dveřmi.

Sejdu do garáže, kde jsou tři jezdecká kola, jedna nabouraná motorka a ojeté autíčko značky Opel. Vezmu svoje oranžové horské kolo a výjdu z gáráže. Zamču a nasednu na kolo.

Do školy to mám půl hodinky jízdy na kole a pět minut autem. Mamka, nebo táta mě většinou vozí. Nejvíc mi vadí, když jedu přes křižovatky. A po cestě mám dvě, jako naschvál. Nebo jsem taky mohla jet zkratkou přes parčík, ale tam většinou sedí ti, co do školy nejdou vůbec a nebo ti, co tam kouří. Ten parčík ráda nemám, protože mám pocit, jako by mě tam něco pokaždé pozorovalo. Ať je ve dne nebo v noci, pokaždé na sobě citím upřený pohled.

Asi jsem se moc zamyslela. Ale to mi dojde až když vidím přední světla auta, které na křižovatce mělo přednost. Pád z kola je nevyhnutelný. Rukama si chráním hlavu, ale od řidítek chytnu pěknou ránu do břicha. Spadnu na patník, o který si odřu oba lokty, kdybych spadla o kousek blíž patníku, dostala bych ránu do hlavy. Naštěstí to odnesou jen odřenné lokty a naražený kotník. Řidič z auta co mě srazilo vybíhá a je mírně histerický.

"Ježiš, nestalo se ti nic holčičko?" Řekne ten mladík, který je maximálně o tři roky starší než já a tudíž ten řidičák asi dlouho nemá. Mně je patnáct a vypadá jako můj spolužák. Odhaduju, že nanejvýše má osmnáct. Oslovení holčičko mě tudíž rozesměje a mladík si asi myslí že jsem se d té hlavy opravdu bouchla.

"Ne, nic mi není." Odpovím a zvedám sebe i kolo ze země. Kotník mě mírně bolí, ale není to nic hrozného. Ryfle bohužel můžu odepsat a mikinu taky.

"Chceš někam vzít, takhle nemůžeš jet dál." Řekne a bere mi kolo, které hodí do kufru auta. Ne, že bych se bála, ale nechci s ním jet. Došla bych sama. Bohužel na tom trvá a tak po chvíli nasednu do auta a ve zpětném zrcátku zjistím, že jsem se o něco škrábla na obličeji. Z krvavého šrámu mi valí krev a tak mi řidič podá kapesník a snaží se odjet z místa nehody.